Stopař a krabice

Autor: Draim

Zadání: Rwakk

Součást challange Upsati se Ďáblu

Cesta mi ubíhala… no, jako vždycky. Auto se kodrcalo po hrbolaté silnici a já měl chuť to někde strhnout ke kraji silnice a na všechno se vykašlat.

A moc tomu ani nepomáhal fakt, že pršelo a obloha byla snad ještě temnější než v noci přestože bylo sotva něco po čtvrté odpoledne.

Ne, spát se mi nechtělo. Jednoduše se mi nechtělo nic. I když, taková zastávka na půl hoďku přece nemůže uškodit, ne? Nikam jsem nespěchal, nikdo mě nečekal, a kdyby přece, tak se můžu vykecat, že jsem nechtěl riskovat jízdu v dešti.

Takže bylo rozhodnuto. Zastavím tady někde u krajnice a... budu sedět v autě. To je plán, co? Dokonalý. Až se mi nechce věřit, že pochází ode mě.

Vypnul jsem motor, zhasnul světla a seděl po tmě. Co teď? Možná krátký dřimeček neuškodí…

*klep klep*

Ozvaly se dva údery na okýnko u řidiče. Leknul jsem se jako už dlouho ne, až jsem v sedačce poskočil.

Podíval jsem se přes okýnko a uviděl tam postavu; Temný obrys zakrytý tou staromódní obrovskou pláštěnkou. Zřejmě čekal, že pootevřu okýnko.

Přesně v tu chvíli jsem si vzpomněl na všechny ty stupidní detektivky, 'Stopař bez tváře', 'Smrt čeká u cesty' nebo podobné blbosti. Trochu jsem se otřásl, ale okýnko jsem pootevřel. Jenom trošičku.

„Ano?“ zeptal jsem se.

„Díky, že jste zastavil,“ řekl stopař. „Kam jedete?“

Chvíli jsem ho sledoval, ale nakonec mu to řekl.

„Á, tak to máme podobnou cestu. Mohu nastoupit?“

„Jistě,“ řekl jsem mu. Muž vzal za kliku a nasednul si na zadní sedadlo, neměl sebou vůbec nic až na jednu kartonovou krabici.

„Dobrá,“ řekl jsem a zase nastartoval. Stopař se ani na chvíli nepozastavil nad tím, že jsem zastavil takhle. Napadlo mě, jestli vůbec stopoval nebo se prostě chopil příležitosti ke svezení.

Auto se už rozjelo a neznámý si sundal kapuci. Trochu mě znervózňovalo, že si sedl dozadu, ale co.

Podíval jsem se na něj zpětným zrcátkem a mohu přísahat, že něco podobného jsem ještě neviděl.

Kůži měl stříbrnou, nijak zářivě že by se leskla nebo něco podobného, spíš měla jenom takový odstín, to samé jeho narudlé vlasy. Tam kde je nepřekrýval podivný klobouk, se vlnily jakoby si s nimy pohrával říční proud. Na první pohled to vypadalo směšně, ale když jsem se nad tím tak zamyslel, vypadal velmi vážně a... mocně.

„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se v naději, že neuslyším jméno tipu Fredy Croocker.

„Star Steal,“ odpověděl stopař a podíval se na mě do zrcátka. Ten pohled byl nesnesitelný. „A vy?“

Řekl jsem mu své jméno a zkusil se usmát, i když to nemohl vidět. „Máte zvláštní jméno. Hvězdný Zloděj. Kde jste k němu přišel?“

Neviděl jsem, co dělal, ale slyšel jsem dření kartonu o karton. „Někde hodně, hodně daleko. Až si to ani nedokážete představit.“

„To ne,“ přesvědčil jsem. „Pro mě je hrozná dálka už vedlejší město. Nikdy jsem moc necestoval.“

„Ale hodně víte, že?“ zeptal se trochu záludně.

Napadlo mě, co tím asi sledoval, ale proč mu to neříct? Za chvíli se naše cesty rozejdou a už se nikdy neuvidíme.

„No asi jako každý druhý,“ zasmál jsem se trochu nervózně. Chvíli bylo ticho, takové to dusivé a velmi tíživé. Mému spolucestujícímu to asi nevadilo, ale já taková ticha nesnášel.

„Takže… odkud teda jste?“ zeptal jsem se.

„Nevím, jestli jste o tom místě kdy slyšel. Říkám, je to hodně daleko.“ Slyšel jsem jak vzadu Star Steal něco kutil, ale zrovna jsme projížděli místy se spoustou zatáček, takže jsem neměl odvahu se ohlédnout.

„Víte,“ zkusil jsem pokračovat v rozhovoru. „Už před pár měsíci jsem dostal chuť trochu projít svět, a když jste z takové dálky, musel jste toho taky už spoustu vidět. Tak mě napadlo, jestli byste mi nemohl třeba něco doporučit…?“ byl to v podstatě blábol, který jsem zrovna vymyslel, ale lepší než ticho a tak jsem to nechal viset ve vzduchu a snažil se neznít moc nervózně.

Star Steal chvíli mlčel, ale pak začal trochu zasněně mluvit. „Pokud chcete vidět něco úžasného, nenechte si ujít Duhopády.“

„To zní dobře, co to je?“ zeptal jsem se.

„Malé město na úpatí hor,“ začal můj stopař popisovat. „Stojí těsně pod oblačnou bariérou. Celé dny tam padá rosa tak jemná, že ji ani necítíte, ale Slunci to stačí, aby tam neustále vykreslovalo vodopády duhy.“

„Jestli to vypadá alespoň z poloviny tak dobře, jako zní, tak si to nemohu nechat ujít.“ Usmál jsem se a dál se soustředil na řízení. Tenhle chlapík bude něco víc než obyčejný cesťák.

„Pochybuji, že byste o tom městě kdekoli našel sebemenší zmínku.“

„No, stále to zkusit můžu,“ zazubil jsem se.

Star Steal chvíli mlčel, podíval jsem se na něj v zrcátku. Hleděl na tu svoji bednu a podivně se usmíval. Najednou se narovnal. „Zastavte mi tady, prosím. Sem to stačí.“

„Cože? Jste si jistý? Nic tady v okolí není a nejbližší město je to, kam jedu.“

„Ano jsem si jistý. Prosím, zastavte.“

To mě trochu vykolejilo, vždyť… tady byl na jedné straně cesty les a na druhé pole a nějaké auto tu projíždělo možná tak jednou za půl hodiny. Navíc pršelo… Ale zastavil jsem. Nebudu mu přece bránit vystoupit.

„Vážně si to nerozmyslíte?“ zeptal jsem se, když už vystupoval.

Otočil se na mě a nasadil si pláštěnku. „Ne, ale děkuji. Hodně štěstí.“

„To spíš vám hodně štěstí, hlavně v té bouřce.“

„Když myslíte,“ Star Steal se usmál, až mě z toho zamrazilo. „Nechť vás Celestie provází.“

„Jo… vás taky.“ Co to je sakra Celestie?

Záhadný stopař se otočil a už jsem ho nikdy neviděl, ale vzpomněl jsem si na něj od té doby skoro každý den.

No nic. Domov čeká… a nikdo tam. Ale alespoň to byla vyhlídka místa, kde na vás nenaprší při každé cestě na záchod, když už nic jiného. Zase jsem se rozjel a zdánlivě nechal podivné setkání daleko za sebou. Ale znáte to, děláte něco a přitom myslíte na něco naprosto jiného, a já řídil auto a myslel na stopaře.

Co to je sakra za jméno ‚Star Steal‘? A co ty kecy o Duhopádech? Pokud by takové město existovalo, muselo by se o něm minimálně na internetu mluvit. A to ‚Nechť vás Celestie provází,‘, další blbost, jakoby byl z kultu uctívající oblohu…

V takových myšlenkách jsem strávil zbytek cesty, ale ani jednu odpověď jsem nevypátral. To bylo depresivní. Aspoň že pršet přestalo, ale venkovní nálada zůstávala stejně pochmurná a nehostinná.

No nic, zaparkoval jsem auto před panelák na kraji toho smutného a špinavého města, které jsem tak nesnášel. Už jsem chtěl vystoupit, když se něco ozvalo.

Tichoučký zvuk, jakoby něco písklo.

„Co to sakra-“ přerušil mě další takový zvuk. Ozýval se odněkud zezadu, ze zadního sedadla z… kartonové krabice.

Ten chytrák ji tady zapomněl! Výborně! Prostě skvělé.

Znova ten zvuk. A nebyl jen tak obyčejný, byl to živý zvuk a krabice se trochu pohla.

A ještě k tomu v ní má… psa nebo co!

Přešel jsem k zadním dveřím a otevřel. Krabice se zase zatřásla.

Že já ho budu muset jet zase hledat?

Ale, vždyť ještě pár vteřin předtím, než si vystoupil se na tu krabici tak zasněně díval a celou dobu tam s ní něco kutil…

To je jedno, co je vlastně uvnitř? Nahnul jsem se nad krabici a otevřel ji. Chvíli jsem jenom zíral na tu spící bytůstku a pak ji zase zavřel.

Ne, že to nebylo to, co si myslím, že to skoro určitě bylo?

Podíval jsem se znovu a zase jí zavřel. Na tuhle tak krásně zbarvenou bytost jsem prostě nemohl zapomenout, i když jsem její obrázek viděl už poměrně dávno a v podstatě ho jenom přejel pohledem.

Poodešel jsem od auta a zavřel dveře a zabránil tak dalším těm mroukavých zvuků, aby se dostaly ven. Zavřel jsem oči a opřel si hlavu u ruku. Teď jsem musel přemýšlet. Tohle… tohle jsem nemohl.

Začaly mé myšlenkové pochody tak zmatené a vylekané, že jsem jim sám nerozuměl. Odpověď co budu dělat jsem už znal, ale nechtěl jsem si ji přiznat. Snažil jsem se najít něco, co by i takového paličáka, jako jsem já přesvědčilo změnit názor, ale… nic jsem nenacházel.

Nenene, tohle nebylo dobré. Oprava, tohle bylo špatné, hodně špatné. Ani jsem nechtěl věřit, na co to myslím, že se něco takového chystám udělat. Bylo to špatné.

Ale jedno východisko se přece objevilo. Konečně něco, co nemohlo skončit špatně.

Jednoduše nasednu do auta a odvezu to hříbátko zpátky tam, kde jsem vyklopil toho podivína a najdu ho.

Zase jsem otevřel auto a zvedl kartonovou krabici a snažil se s ní moc nehýbat, chtěl jsem ji dát na přední sedadlo, abych na ni viděl. Kdyby se tak probudila! Ale když jsem bednu vyndal z auta, něčeho jsem si všiml; nějaký papírek ležel na vedlejším sedadle.

Položil jsem krabici na střechu auta a natáhl se po papírku. Bylo to od toho stříbrného Star Steala, vzkaz.

„Omlouvám se,“ četl jsem nahlas úhledné ozdobné písmo. „Ale nemám jinou možnost. Nastala situace, kdy nebudu schopen se o ni postarat. Pokud jsem vám ji nějak předal, znamená, že vám věřím a doufám, že se o ni dobře postaráte. Milujte ji a ona bude milovat vás. Nezkoušejte mě zase najít.

PS: jmenuje se Rainbow Dash.“

Tak to už bylo moc. Přespříliš. Nad hlavu. Do mrtě…

Tahle krátká zpráva potvrdila všechny mé obavy, musel jsem udělat tu… špatnou věc.

Vzal jsem fix, který jsem vyštrachal někde v autě a napsal na krabici. „Dejte jí dobrý domov“

Zarazil jsem se. Ne, to nemůžu udělat. Nejsem přece takový… nebo ano? Každopádně jsem zavrženíhodný.

Teď už jsem vyřešit kde ji dát. Rozhodně ne do útulku, jako nějaké psisko. Někam… můj pohled padl na chodník přes cestu.

Osvítil mě nápad, který by mě zbavil alespoň trochy toho pocitu viny. Po tom chodníku každý den chodila spousta… no dobře, pár lidí po něm procházelo. Navíc bych na ni viděl od sebe z bytu a viděl, kdo si ji vezme, nebo viděl, jak si ji nikdo nevezme.

Potom ale… vezmu si ji k sobě. Pokud tu krabici všichni během dneška jenom obejdou, tak si ji vezmu k sobě.

Tak přece je ve mně i něco z toho o čem psal Star Steal. Je ve mně něco dobrého.