Kapitola 2
Dobré a zlé časy
Černý hmyzí tvor tiše prolétal lesem, když najednou jeho smysly udeřila silná vůně. Ve skutečnosti to ale nebyla vůně, nýbrž emoce. Silný výbuch emocí, typický pro blížící se konec inteligentního života.
Zoufalství. Hanba. Lítost. A ta lítost mohla pocházet od jediného dalšího pocitu… lásky.
Spěchal směrem k původu emocí, z lesa, až dolů do rokle. Netrvalo dlouho a našel poníka; jasně žlutý jednorožec se zelenou hřívou. Jediný důvod proč ještě nebyl mrtvý, byl, že uvízl na stromě, který rostl z boku rokle. Podle rány na boku bylo jasné, že tvrdě narazil do skalní stěny a když se podíval výš, mohl měňavec dokonce vidět i tenkou rudou skvrnu na místě, kde se to stalo.
Měňavec zaváhal. Jednorožec byl zoufalý a rozhodně byl i ve smrtelném nebezpečí, ale kdyby se o něj někdo postaral, zřejmě by mohl přežít. Staré Zákony napovídaly spoustu způsobů, jak dostat z myslících bytostí pozitivní emoce. Láska je velmi mocná, ale i vděk živé bytosti byl lepší než primitivní pocity divoké zvěře, kterými se živil od té doby, co odešel z Úlu.
Zelené plameny se rozlinuly kolem černé bytosti, a když zase zmizely, odhalily dokonalou kopii zraněného jednorožce, tedy až na průsvitná hmyzí křídla, které mu stále bzučely na zádech.
"Nehýbat," řekl, když z poníkovy mysli porozuměl základům jeho řeči.
Jakmile si všiml létající kopie sebe sama, jednorožec byl schopen jedině vytřeštit oči a přikývnout. Cestovatelé věděli, že v lese žijí ti nejrůznější tvorové, magičtí nebo prostě jenom podivní, od cocatice až po průsvitné hvězdnaté potvory. Ovšem bytost, která dokázala měnit podobu podle předlohy byla něco opravdu nevídaného.
Měňavec chytil poníka do kopyt a vyletěl s ním ven z rokle, kde ho jemně položil na tvrdou skalnatou zem a podíval se na ležící postavu se směsicí zvědavosti a obav.
„Jsem Flitter,“ řekl. „Neznám podobu poníků. Jsi hodně zraněný?“
Jednorožec se podíval na dlouhou ránu na svém boku. Vypadala špatně, ale věděl, že nebude ten hlavní problém. Cítil pachuť krve v ústech a cítil bolest v plicích. Měl vnitřní zranění daleko horší než to povrchové.
„Musím se dostat… k doktorovi,“ zasípal. „Můžeš mi pomoct Flittre?“
Flitter přikývl. „Potřebujeme domov poníků. Poníka, který zná léčení. Ano. Dovedu tě do domova poníků.“
Příval vděčnosti byl pro měňavce jako závan čerstvého vzduchu. Cítící bytosti měly tak silné emoce. A chtěl víc. On potřeboval víc. Musí téhle bytosti pomoct.
***
Plynuly hodiny a slunce už zapadlo. Oba stále pokračovali se své pomalé chůzi, přičemž se jednorožec těžce opíral o svůj zrcadlový odraz. Dokonce i Flittrova křídla zmizela a tím si zachovával dokonalou iluzi poníka.
Swift Star se zhroutil, popáté. Flitter se na něj s obavami podíval.
„Bolí tě to čím dál víc. Vidím. Domov poníků je ještě daleko?“
Swift Star přikývl. Snažil se zase postavit na kopyta, ale nepodařilo se mu to. Nakonec toho nechal a jenom si frustrovaně povzdechl, což se okamžitě změnilo v další záchvat krvavého kašle.
„Myslíš, že to zvládnu?“ zeptal se svého společníka.
„Ty jsi slabý. Myslím, že ne,“ řekl Flitter. „Potřebuješ odpočinek, ale nejspíš neuvidíš zítřek.“ Zklamaně se podíval na své selhání. „Udělám, co budu moct.“
Jednorožec se na něj usmál a zaplavil Flittra další silnou vlnou vděčnosti. „Už jsi udělal jsi co jsi mohl,“ řekl Swift Star. „Neobviňuj se za to. Alespoň jsi to zkusil. Nebyl tam nikdo jiný, kdo by mi mohl pomoct.“
Flitter se podíval na umírajícího jednorožce. „Cítím tvoji lítost. Lítost nad těmi, které po sobě zanecháš. Ty, které miluješ.“
Swift Star slabě přikývl. „Neměl jsem ji opouštět.“ Zíral na hvězdnatou noční oblohu. „Ale myslím, že teď je už na lítost pozdě.“
„Já pomůžu,“ řekl měňavec. „Mám tvou podobu. Ona nemusí trpět.“
Jednorožec se zamračil. „Ty jsi… podvodník.“ Povzdechl si. „Už chápu. Celou dobu, všechna ta pomoc. Jenom jsi chtěl moje místo.“
Flitter zavrtěl hlavou. „Dělám, co můžu. Zkouším tě zachránit. Selhal jsem. Žádný podvod. Ale, ona zůstane šťastná. Co bude dělat, až ty budeš pryč? Bude myslet na tvůj osud, bez konce, v zoufalství, když to zjistí. To si snad přeješ?“
Jednorožec zavrtěl hlavou. „Ne! Ale ty ji budeš lhát!“
„Ty miluješ. Ona miluje. A já potřebuji lásku. Je to moje potrava. Láska nemůže být ukradena. Tvoje láska je moje láska, tak dlouho, jak si ona bude přát. Postarám se o ni.“
Swift Star znovu zakašlal a další krev se rozcákla po zemi. Najednou natáhl kopyto, dal ho kolem krku měňavce a trochu se přitáhl, aby měl pusu u Flittrova ucha. „Ona je těhotná! Nemůžu ji takhle podvést a pak opustit, když mě potřebuje nejvíce! Slib mi, podvodníku,“ když to říkal, skoro přitom vrčel. „Slib mi, že se o ně postaráš. O oba. Potřebují mě. Budeš tam pro ně tak dlouho, jak budou potřebovat, a to i v případě, že by to nechtěli!“
Zraněný jednorožec se pustil a s tvrdým úderem dopadl zpátky na zem. Těžce dýchal a zíral na měňavce. Flitter sebou trhnul. Takové zanícení nečekal. Ani takové sebedestruktivní chování. Chápal teď, proč Staré Zákony říkají, že láska je nebezpečná. Byla návyková. Okusil ji a ona jej zaujala. A on ji potřeboval.
„Ano,“ řekl a plně si uvědomil, že se chystá ignorovat všechna varování Starých Zákonů. „Slibuji. Postarám se o ně. Tak dlouho, dokud budou chtít. Tak dlouho, jak jen budou potřebovat.“
Umírající hřebec se uvolnil. „Tak mi řekni… Flittre. Co mám teď dělat?“
Měňavcův roh zeleně zazářil. „Otevři mi svou mysl. Ukaž mi ji. Ukaž mi tvoji lásku k ní. Ukaž mi minulost, jak mluvíte, vzpomínky, vás všechny. Mě na ní záleží. Na obou. Slibuji.“
~ ~ ~ ~ ~
Morning Rain zírala do ohně. "Už chápu," řekla.
"Byl jsem tehdy mladý," řekl Flitter, když dokončil svůj příběh. "A nezkušený co se týká emocí poníků. Zůstal jsem s ním až do konce. A potom ho pochoval."
"Ale… on mě opravdu miloval?" zeptala se. "Chtěl se vrátit?"
Měňavec pokrčil rameny. "Určitě tě miloval… ale kdo ví? Možná, že podvedl podvodníka. Dokonce ani z informací, které jsem dostal z jeho mysli, nemám tušení, jestli se chtěl vrátit. Dal mi jenom to, co jsem potřeboval vědět. A tenkrát jsem si to ani neuvědomil."
Zamračila se a podívala na něj. "Počkej, to znamená, že… těch několik měsíců po návratu… ses choval tak divně a chladně..."
Flitter přikývl. "Mohu napodobit jet to, co znám. Myslel jsem si, že Swift Star neměl žádný způsob, jak se vypořádával s hněvem. Musel jsem improvizovat, a v tom jsem opravdu nebyl dobrý."
Morning Rain se usmála. "Ale ty jsi zůstal. To je upřímně víc, než bych očekávala, hlavně po té cestě do rokle." Opřela se o něj. "Už to stojí za to… když se na to zpětně podívám, je mi líto, že jsem to nechala všechno na tobě."
"No, přežil jsem to," řekl Flitter a usmál se. "Bylo to těžké, ale Blueprint mi vlastně zachránil život. Malé hříbata jsou úžasné. Na nejmenší záchvěv lásky reagují přímo záplavou emocí."
Morning Rain se taky usmála. "Ano, viděla jsem… bylo to zvláštní. Opravdu se mi nechtělo věřit, že by Swift Star opravdu mohl být dobrý otec. Ale ty jsi trávil každou volnou chvíli s malým Bluem."
"Neměl jsem moc na vybranou. Tehdy jsi mi žádnou lásku nedávala, a já neměl ponětí, jak tě k tomu přesvědčit."
"No, jako zodpovědný otec jsi to vyřešil dobře," řekla Morning Rain a tiše se k němu tiskla. "Naštěstí jsi to všechno obrátil v náš prospěch."
Vzpřímeně se posadila na bobek a podívala se na něj. "Trochu se mi to zdá divné," poznamenala. "Jsi druh, který přežívá pomocí emocí, ale přesto o nich skoro nic nevíš."
Flitter se usmál. "My jsme rasa emocionálních žroutů, ne psychologů. Jedení sena ze mě nedělá botanika, ne?"
Morning Rain zamrkala. "Pravda."
Podívala se na noční oblohu, a na svatební ohňostroj nad Canterlotem. Mohla by přísahat, že zahlédla Duhodynamický Třesk.
Takže, všechnu srandu stranou…“ začala. "Kam půjdeme teď?"
Flitter se zasmál, byl to zvláštní syčivý zvuk, a zavrtěl hlavou.
"Myslím, že můžeme zapomenout, že bychom se přidali ne svatební párty," řekla Morning Rain a stále sledovala město v dálce.
"Štít je pryč," řekl Flitter. "Mohli bychom to zkusit."
Morning Rain se obrátila k Flitterovi a usmála se. "A znovu otřást celou královskou svatbou?" Zavrtěla hlavou. "To teda ne. Ti dva si zaslouží alespoň trochu štěstí. Kromě toho, nemyslím, že by na tebe byl moc pěkný pohled.“
Flitter si povzdechl. "Možná bych si mohl vzít smoking."
Morning Rain se zasmála. "Měňavci, mistři převleků!"
Podívala se zpátky na město a povzdechla si. "Odsud opravdu není cesty zpět, že?" řekla. "To je tak divný."
Flitter přikývl. Měl pocit, že bylo něco důležitého v tom, co řekla, ale nedokázal přijít na to co. Každopádně s ní musel souhlasit.
Bylo to opravdu divné.
Konec Kapitoly druhé