Nightmare's Knot

ORIGINÁL

Autor: Berry Punch

Překlad: Draim

Dlaždice byly popraskané a pokřivené, staletí bez údržby se na nich víc než čitelně podepsaly. Stěny byly pokryty mechem a táhly se po nich obrovské praskliny od vrchu až k základům, byl to zázrak, že vydržely tak dlouho. Strop byl posetý dírami všech velikostí a tvarů a stěží udržoval živly venku. Ovšem za svých časů byl hrad mistrovské dílo.

„Ou...“ strašné takhle žít a jediné co mám na práci je odhrnovat špínu mimo tohle… důvěrně známé místo. Jediné zvuky, které se zde ozývají je svištění větru skrz střechu a občasný poplašný křik ptáků, kteří se omylem příliš přiblížili. Kdyby to bylo možné, už bych tohle vězení dávno opustila.

Bezútěšný… to je dobré slovo jak to tady popsat… ale co s tím mám dělat? Nemůžu se odsud dostat. Prokletá k nesmrtelnosti a donucená žít tady až do konce času. Snažila jsem se o tom nepřemýšlet, ale ta myšlenka se vždy nějak prodírala do popředí moji mysli.

Otočila jsem se čelem k další zdi a protáhla si křídla, jak to jenom šlo. Byla jsem neklidná, mám přece křídla. Jak ráda bych je roztáhla a prostě odsud odletěla, ale nejde to. Zvedla jsem svoji přední nohu a prohlížela jsem svoji hrubou srst, je to celá staletí, co jsem se naposledy koupala, „Jaký to je pocit, cítit vodu?“ Zahloubala jsem se ve svojich vzpomínkách, ale nic jsem nenašla. Jako vždy, je to marné.

Unikl mi povzdech a s ním i celý můj život. Pořád dokola, zdlouhavé a tak bezútěšné. Tenhle osud bych nepřála ani svým nejhorším nepřátelům. Ani Celestii…

„Cože?“ Natočila jsem uši směrem, odkud se ozval ten nepřirozený zvuk, k severu. Zvíře? Poník? Ne, to nebylo možné. Zvířata se tomuto místu vyhýbala a poníka jsem viděla naposled… ani nevím. Zase, upřela jsem pohled směrem k nejsevernější chodbě.

Cítila jsem se divně, ten zvuk v dálce je tak lákavý, možná bych mohla zavolat? Asi ne, nejsem si jistá, co nebo kdo tam je a jak by reagoval. Byla jsem naprosto v klidu, spíš ztuhlá, a postupně dýchala pomaleji a potišeji. Seděla jsem a poslouchala. Někdo tam evidentně klopýtá, a řinčí… c-co to znamená? Jak se mohl v celé Equestrii najít poník, který by se dostal až sem?

Zvuk kroků zesílil. Blíž a blíž. Vstala jsem a zaujala obrannou pozici. Něco, nejsem si jistá co to bylo, přišlo a nedbale se opřelo do velkých dvoukřídlých dveří vedoucích do hradního foyer. Vypadalo to divně, něco jako bezsrstá opice… ale s chytrým výrazem na tváři, ne moc odlišným od poníků.

Ještě si mě nevšiml, prohlížel si stěny a strop a viditelným pocitem úžasu. Uvolnila jsem se a zaujala pohodlnější postoj. Čekala jsem, až si mě ten tvor všimne, a jak jeho oči postupně klesaly po vzorech prasklin dolů, uviděl mě. Oči se mu na zlomek vteřiny rozšířily a zvědavý pohled ozdobil jeho tvář.

„Podivný tvor…“ zašeptala jsem si pro sebe, „Ahoj…“ pozdravila jsem už ne tak potichu a toho tvora to zřejmě zarazilo. Copak nikdy neviděl poníka? Popošel několik kroků mojím směrem a zastavil se pár metrů ode mě.

„T-ty jsi alicorn…“ řekl poměrně měkkým, mužským hlasem. Je to tedy muž.

„Ano…“ odpověděla jsem unaveně a pomalu ho zkoumala.

„Ale já myslel…“ na chvíli se odmlčel, „Myslel jsem, že Princezna Celestia je jediná…“

Zvedla jsem obočí v otázce, „Takže ty nevíš, kdo jsem?“ typické, uplynula staletí a můj příběh nevyhnutelně ustoupil do mýtů a legend. Ale možná by to mohla být dobrá příležitost jak uniknout z tohohle pekla… je to šance jak se odsud dostat. Může být ten, kdo mě vysvobodí.

„Pojď blíž…“ mluvila jsem pomalu, „Já potřebuju… s něčím pomoct.“ Nejsem dobrá v ukrývání nebezpečného tónu v mém hlase, zdál se, že váhá a nadále zůstal, kde byl.

„Myslím, že tady je mi dobře.“ Vypadal vystrašený a nejistý, co si o mě myslet, „Kdo jsi?“ Zeptal se po chvíli, jeho hlas se chvěl, když mluvil.

„Já jsem Nightmare Moon.“

Jeho oči se rozšířily a zalesklo se v nich něco, co prozradilo, že to jméno poznal, „Takže víš, kdo jsem?“ Zeptala jsem se s malým úsměvem na tváři.

Zůstal ještě chvíli zticha, „Jen z vyprávění pro hříbata.“ Zamračila jsem se. Takže moje snaha o nastolení věčné noci se neproměnila v nic, ale pohádka pro hříbata byla opravdu… zklamání.

Povzdechla jsem si a podívala se na svoje přední nohy, „A neděsíš se mě?“

„Trochu… ale, nezkoušíš se mi nijak ublížit. Dávám poníkům šanci, než je odsoudím.“ Nato se uvolnil a postavil se o něco pohodlněji. Zřejmě přesvědčil sám sebe, že je v bezpečí, „Mimochodem, já jsem Elliot.“ usmál se. Jak zvědavý tvor.

Napětí povolilo a já si ho bedlivěji prohlédla. Snažila jsem se přijít na jeho pohnutky, ale byl naprosto nečitelný, „Co jsi zač? Kam má paměť sahá… nikdy jsem neviděla tvora, jako jsi ty.“

Zasmál se, „Já jsem člověk a upřímně nejsem překvapený. Nejsem z Equestrie, ve skutečnosti nejsem ani z tohohle světa.“ Mé oči se rozšířily, jak je něco takového vůbec možné? Nějaký vtip.

„A jak ses teda dostal do Equestrie?“

„Nejsem si jistý, Cel… Princezna Celestia říkala, že to má co dělat s… magickými přílivy.“ Poškrábal se na hlavě a rozpačitě se na mě podíval, „Proč jsi tady?“ Zeptal se.

Ta otázka mě nachytala nepřipravenou, „Proč jsem tady? Myslela jsem, že jsi o mě slyšel z vyprávění… pro hříbata.“ Chvěla jsem se vzteky, když jsem to řekla.

Elliot se trochu zamračil „Příběh říká, že tě Princezna Celestia… porazila a pak pomocí Elementů Harmonie poslala na Měsíc.“

„To je absurdní!“ Začala jsem křičet vzteky roztahujíc křídla, „Já ji porazila! A ona pak použila zakázanou magii a zavřela mě tady v pasti!“ Úplně jsem vřela a tvář měla zkřivenou zlostí, když jsem hleděla na Elliota, který sebou trhl. Rychle jsem se snažila uklidnit, nemůžu ho odehnat… je to moje jediná společnost za celou dobu co jsem tady…

„Omlouvám se…“ sklonila jsem hlavu, zatímco mi z očí padaly slzy.

Elliot se ošil, nejistý si, co má dělat. Jak jsem hleděla do země, uslyšela jsem jeho kroky, jak se přibližují. V šoku jsem zalapala po dechu, když jsem ucítila paže, jak mě pomalu objaly kolem mojí šíje. Už je to tak dávno, kdy jsem se dotkla někoho jiného. Tohle byla moje šance na útěk, srdce se mi rozbušilo jako o závod, a on mě dál objímal… mohla bych ho vtáhnout dovnitř a odejít.

Elliot vstal a ustoupil o krok dozadu. Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji. Proč jsem tak riskovala? Proč jsem ho nechala jít? To jsem opravdu za tu dobu tak změkla?

…

Cítil jsem, jak se zachvěla pod mojím dotykem, tohle není Nightmare Moon ze starých příběhů, které jsem četl… vypadala tak křehce. Proč je tady? Je to co udělala opravdu hodné tohohle trestu? Nevím, co přesně se tehdy stalo, ale to co Celestia udělala úplně tuhle klisnu změnilo.

Odtáhnul jsem se od ní, můj pohled se obrátil k její sklopené tváři. Poprvé jsem si všiml tenké čáry běžící po zemi. Sjel jsem po ní očima a zjistil, že vytváří kruh. Zdá se, že je uvnitř v pasti. Ale proč jsem já mohl předtím vstoupit a pak odejít? Jaké kouzlo Celestia použila?

Stál jsem těsně za kruhem. Podíval jsem se smutně na Nightmare Moon, která se už trochu uklidnila. Zvedla hlavu a podívala se mi do očí.

„Omlouvám se. Bylo to dávno, co jsem s někým jiným mluvila a už jsem zapomněla, jak držet svoje emoce zpátky.“ Vypadala velmi unaveně, skoro jako vyfouklý balónek.

„To je… v pořádku.“ Řekl jsem tiše. Cítil jsem se trochu trapně, nevěděl jsem, co mám dělat. V tuhle chvíli bych se měl otočit a běžet pryč… ale nemohl jsem, ne potom co jsem ji viděl takhle. Kdysi se jí obávali všichni poníci v celé Equestrii a teď z ní byla… troska. Neměl jsem srdce ji tady takhle nechat.

Vydal jsem se do Everfreejského lesa abych uskutečnil svůj sen o objevování neznámého, ale našel jsem něco úplné jiného. Začal jsem si myslet, že tohle byl důvod, proč Celly nechtěla, abych sem chodil. Vždycky se mě snažila chránit, už jenom proto, že jsem byl unesen ze svého světa před těmi dlouhými třemi lety. Mám-li být upřímný, byla jako moje velká sestra.

Ale nikdy bych si nepomyslel, že by byla schopné udělat… tohle. Nebyl jsem si jistý co si myslet.

„Pověz mi příběh.“

„Co?“ Vyhrkl jsem překvapeně.

„Příběh. Vyprávěj něco, je to opravdu dávno co jsem mluvila s někým jiným. Vyprávěj mi něco z tvojeho světa.“

„No, jo dobře.“ Řekl jsem a snažil se vzpomnět si na něco ze svojeho světa. Už to bylo několik let, co jsem byl v Equestrii… a bylo docela těžké si vzpomenout na něco z domova. A najednou mě napadl jeden naprosto ideální příběh, naprostá klasika. „Byla jednou jedna hodná a laskavá žena. A byla to nejkrásnější žena v zemi. Zvířata ji milovala, kdekteré srdce mužské poskočilo, když ji uvidělo, a ženy se mračily, když procházela kolem.

Jmenovala se Sněhurka. Sněhurka byla dcerou krásné a spravedlivé Královny, která ovšem zemřela krátce po porodu. O několik let později si Král našel novou manželku, která byla také krásná, ale také zlá. Měla kouzelné zrcadlo, a každý den se ho ptala, třímajíc ho v ruce „Pověz mi zrcadlo kouzelné, která žena v zemi zdejší je vůbec ze všech nejkrásnější?“

A zrcadlo jí vždy odpovídalo „Vy má královno jste v zemi zdejší, vůbec ze všech nejkrásnější.“ A tak to pokračovalo den co den… dokud Sněhurka nedosáhla věku sedmi let, kdy zrcadlo odpovědělo, „Má Královno, jste nejkrásnější, to pravda jest. Však Sněhurka je tisíckrát krásnější než vy.“

Královna se rozhněvala a nařídila lovci, aby odvedl Sněhurku do lesa a zabil ji.“ Nightmare Moon se zazubila, podíval jsem se na ni s tázavý výrazem, „Co se stalo?“

Temně se zasmála, „Opravdu obdivuhodná královna, když se dokáže takhle zbavit všech, kteří ji stojí v cestě.“

Povzdechl sem si, „Ale zlo vždy selže…“ podíval jsem se na ni a zdálo se, že zahlédla jistotu v mých očích.

„Ano… asi to je pravda.“ povzdechla si téměř nostalgicky a položila hlavu na zem.

…

„Ale zlo vždy selže…“, ‘Zlo vždy selže‘, vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem se Celestií vládly společně a chránily Equestrii před zlem. Pokaždé jsme vyhrály… Byla jsem tedy zlá, ne?

„Ano… asi to je pravda.“ povzdechla jsem si a položila hlavu na zem. Taková nostalgie… vzpomínala jsem na ty nádherné časy, které jsem prožila spolu se svou sestrou. Ano, stále jsem k ní něco cítila, byla to zášť… ale zároveň jsem ji stále milovala jako svoji rodinu. Svou jedinou rodinu.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Elliot a poposednul si o něco blíž ke mně. Díval se na mě se zřetelnou obavou v očích… kdy naposledy se o mě někdo staral? Utekla mi malá slza a těžce jsem si povzdechla.

„Po pravdě, mám pocit, že v mojem životě není nic než smutek.“ jsem tady v pasti a není žádný způsob jak uniknout…“ nepoužiju ho k útěku… neuvězním ho tady místo sebe, nemohu to udělat někomu tak starostlivému. Pokud bych ho tady nechala a odešla… žila bych po zbytek života v lítosti s vědomím, že jsem uvěznila jedinou bytost, která ke mně něco cítila, a to navěky.

„Rád bych ti pomohl…“ odpověděl mi a smutně se podíval.

„Existuje jenom jeden způsob, jak bych odtud mohla uniknout… ale nikdy bych to nedokázala udělat. Ne tobě.“ Sklopila jsem uši a znovu si povzdechla. Podívala jsem se na protější stěnu se zasněným výrazem.

„Co tím myslíš?“

Roztřeseně jsem se nadechla “Musel bys zaujmout moje místo.“ Rychle jsem se schoulila do klubíčka a schovala hlavu pod křídlo.

„Ou…“

Na chvíli nastalo bolestné ticho. Kéž bych nic neříkala! Bylo to jakoby mě soudil, nechá mě tu zase samotnou? Zůstali jsme takhle, zdálo se, že to byly hodiny. Znovu jsem se na něj podívala, seděl v hlubokém zamyšlení. Co má v plánu?

„Co když… co když si promluvím s Celestií?“ Zněl přitom nejistě.

„Ne!“ vykřikla jsem se zoufalým tónem v hlase, nemůže jen tak za ní přijít… nikdy by mne nenechala odejít, vždyť to byla ona, kdo mi tohle provedl! „To by bylo bláznovství. Nezapomínej, že to ona mě tady uvěznila.“

Elliot si protřel spánky a hluboce se nadechl, „Vrátím se brzy.“ Vstal a otočil se k odchodu.

„Ne! Neopouštěj mě…“ vykřikla jsem a natáhla k němu kopyto. Přesáhla jsem kruh a zazářil oslepující bílý záblesk bolesti. Moje noha vzplála, cítila jsem svůj kožich hořet a tělo se rozpadat. Vyjekla jsem bolestí a nohu zase stáhla dozadu, držela ji u sebe a plakala. Zapomněla jsem, jak moc bolelo přejít přes čáru.

Elliot stál u východu s výrazem čisté hrůzy, „Jsi v pořádku?“ Zakřičel v obavách. Mávla jsem na něj křídlem, aby odešel. Gesto asi nepochopil a stále čekal na moji odpověď.

„Omlouvám se, zapomněla jsem, co se stane, když se pokusím odejít…“ snažila jsem se udržet klidný dech a znít normálně, „Je to v pořádku, hojím se rychleji než obyčejný poník.“ A na důkaz jsem zase zvedla spálené kopyto. Už bylo úplně v pořádku, jakoby se nic nestalo.

„Prosím, neopouštěj mě…“ zaprosila jsem žalostně a dívala se přitom na něj.

Elliot se usmál, „Neopustím tě. Jenom si sbalím tábor a přestěhuju ho sem.

Cítila jsem, jakoby ze mě spadla obrovská váha, „Slibuješ?“

„Slibuji.“ Odpověděl s mírným úsměvem.

…

„Slibuji.“ řekl jsem s úsměvem. Obrátil jsem se zase ke dveřím, vyběhl ven a zase za sebou zavřel. Zrychlil jsem krok do sprintu v naději, že to stihnu do tábora a zpátky ještě před setměním. Proskočil jsem velkou dírou ve zdi hradu a vyhýbal se stonkům staré a silné révy.

Rozhlédl jsem se, abych se zorientoval.  Země přede mnou byla pokrytá troskami hradu. Trsy plevelu rostly všude kolem, až mi bylo staré pevnosti líto. Zašel jsem kousek do lesa a zahlédl to, co jsem hledal, výrazný strom s oranžovou značkou od spreje. Udělal jsem ji já cestou k hradu, abych našel cestu zpět do tábora.

Bylo to asi pět kilometrů na východ, mohl jsem se dostat tam a zpátky během několika hodin. Byla to těžká cesta, už kvůli hustému porostu jsem musel každou chvíli zastavovat. Ale většinou byla nenápadná stezka viditelná.

O chvíli později jsem našel tábor, byl na malé, lehce bránitelné mýtině. Měl jsem tam rozmístěných několik pastí, které měly nadělat hluk, kdyby se něco přiblížilo. Nemohl jsem si dovolit se nechat sežrat ve spánku. Stan jsem sbalil tak rychle jak jen to šlo, přičemž jsem spustil několik těch pastí.

Když bylo hotovo a já měl všechno bezpečně na zádech, vyrazil jsem zpátky k zámku. Ve chvíli kdy jsem konečně dorazil na otevřené prostranství před hradem, Slunce už zapadlo, ale světlo Měsíce a hvězd bylo dostačující na to, abych jakžtakž proklopýtal vinicí.

Stoupal jsem nahoru k těm obrovským dveřím, mučivě pomalu. Uvnitř hradu byla opravdu tma, a když jsem vstoupil dovnitř prakticky okamžitě jsem zakopl a dopadl přímo na tvář „Au!“ Zařval jsem, když jsem dopadl a když jsem se zase zvedl bolestivě jsem zasténal.

…

„Au!“ Slyšela jsem hlasitý výkřik svého… přítele. Ano, … mého přítele, usmála jsem se při té myšlence. Bylo slyšet hodně klopýtání a hlasitých pádů, až konečně jsem ho s velkou úlevou viděla projít dvojitými dveřmi v předsíni.

Usmála jsem se na malého muže, měl na zádech obrovskou tašku. Vypadala, že je dost těžká a zřejmě byla i důvod jeho pádu cestou sem. Došel až ke mně a sesunul se na baťoh.

„Nesnáším turistiku…“ řekl unaveně a vyčerpaně zíral na díru ve střeše.

„Vrátil ses…“ řekla jsem šťastně, když jsem slyšela první náznaky jeho návratu, dostala jsem opravdovou závrať. Už jsem začala pochybovat, že se někdy vrátí. Nejsem si jistá, co bych dělala, kdyby mě opustil, ale tu myšlenku jsem rychle zahnala.

„Jo, samozřejmě! Vždyť jsem to řekl, ne?“ Otočil se tváří ke mně s praštěným úsměvem na rtech a já se tomu prostě musela začít smát.

„Je to opravdu krásná noc…“ řekl tiše, když se podíval zpátky na díru ve střeše, „Nad Canterlotem nikdy není vidět tolik hvězd jako tady… světla je většinou zastiňují.“ Když to řekl, zatřásl mnou hněv; světla jsou natolik jasné, až zastiňují moji krásnou noc?

„Děkuji.“ Řekla jsem naštěstí a dívala se na něj s úsměvem. Miluji, když poníci obdivují moji noc.

„No, raději si postavím svůj stan…“ zasténal a vstal, přesunuje tašku před sebe. Otevřel ji, aby z ní mohl vytáhnout výbavu na kempování… najednou mě napadla sobecká myšlenka a než jsem si to uvědomila, už jsem se ptala.

„A nemohl bys… zůstat dnes v noci se mnou?“ Rychle jsem se odvrátila, zděšená, že nedokážu zabránit svým myšlenkám, aby se jen tak nahlas prezentovaly.

Elliot se zarazil na místě, začala jsem se bát, jestli jsem ho nějak nevystrašila nebo tak nějak, „Ehm…“ poškrábal se na hlavě, nejistý jak se vypořádat s touhle situací, „A-ano…“ odpověděl rozpačitě. Možná jsem příliš spěchala?

„Nemusíš! Vím, že máš možná strach, že bych mohla odejít, zatímco budeš spát… ale t-to bych nikdy neudělala, ne tobě!“ Mluvila jsem rychle, abych se pokusila zklidnit svou mysl. Bylo by úžasné mít někoho, kdo by spal se mnou, zvláště,  když jsem tak dlouho trávila dny a noci sama. A nespala.

„Nemůžu spát… je to celá staletí, co jsem naposledy opravdu usnula.“

Sklopil tvář, „Nedokážu si představit jaké to pro tebe muselo být…“ a tiše dodal, „Ano, zůstanu s tebou dneska v noci.“ Vypadal jistější, a to mi udělalo nesmírnou radost. On mi opravdu věří natolik, aby vstoupil do mého vězení!

Posunula jsem se ke straně a zvedla křídlo, aby se o mě mohl opřít. Začervenal se, když ke mně přistupoval, nejistý si sám sebou. Trochu jsem se ještě posunula, když se konečně uvelebil v mém objetí a opřel hlavu o můj bok.

Roztáhla jsem svoje velké křídlo a přikryla ho, abych ho ochránila před chladem noci. Uslyšela jsem jemný povzdech… byl to povzdech spokojenosti a udělal mi nesmírnou radost. Když usnul, opřela jsem hlavu o jeho a dívala jsem se ven na hvězdy.

…

Slyšel jsem hluk ptáků v korunách stromů, tak jako vždycky jsem se budil kolem východu slunce a to znamenalo, že jsem spal asi sedm hodin, možná. Pootočil jsem hlavu a podíval s kolem, na okamžik zmatený kde to vlastně jsem. Cítil jsem měkké tělo Nightmare omotané kolem mě a usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na její zoufalý pokus přesvědčit mě, abych spal spolu s ní. Bylo zvláštní, že se z někoho tak silného stala jenom chvějící se hromádka.

„Dobré ráno.“ Slyšel jsem měkký hlas Nightmare Moon, ozívající se za mnou. Zapřel jsem se a otočil se tak, až jsem se hrudí opíral o její bok. Široce jsem se na tmavou klisnu usmál a ona se usmála ne mne, „Jsem ráda, že jsi zůstal tady se mnou.“ řekla tiše a povzdechla si.

„Jsi velmi pohodlná, bohužel to samé nemůžu říct o zemi.“ Zasmál jsem se a její hlava se otřela o mou, „Řekni, co chceš dnes dělat?“ Zeptal jsem se a energicky vyskočil na nohy. Její uši se napřímily při pomyšlení, že zase stráví den se mnou.

„Co kdybych ti tentokrát vyprávěla příběh já?“ Zeptala se a dívala se na mě s nadšeným úsměvem.

„Jo, rád bych slyšel něco od tebe!“ Vyhrkl jsem a sedl si před ni.

„Povím ti o době, kdy jsme spolu s Celestií porazily Discorda. Je to docela legrační příběh, když si na to teď tak vzpomenu…“ zachichotala se a přiložila si k puse kopyto.

A jak jsem seděl a poslouchal Nightmare Moon jak vypráví o Celestii a jejich výpravě za porážkou Discorda, vytáhl jsem si z batohu svačinu a jedl. Poslouchal jsem její vtipy o cestě plné pastí, než se jim podařilo dostat k jejich protivníkovi. V mnoha případech jsme se hodně nasmáli.

Samozřejmě Discord byl teď napravený, ale to jí asi povím až později.

„A pak nám vzal naše ocasy!“ Zvolala Nightmare a nadšeně se rozesmála.

„A co potom?“ Povzdechl jsem si, když mě přešel záchvat smíchu.

„No, použily jsme Elementy Harmonie a proměnily ho v kámen. Možná jsi ho viděl v zámeckých zahradách jako palácovou sochu. Nebo tam alespoň byl, když jsem byla naposled na hradu.“

„Jo, no vlastně… jednou utekl, ale byl zase poražen. Pak ho Celestia propustila a nechala ho hlídat novými nosiči Elementů a… element Laskavosti ho napravil.“

Její čelist klesla, „Discord byl napraven?“

…

„Discord byl napraven?“ Byla jsem v šoku. Duch chaosu byl napraven… neměla jsem tušení, jak je něco takového možné. Ale najednou mi bylo hrozně, zatímco Discord byl volný a pryč z vězení… zatímco já jsem stále trčela tady o samotě. Ale teď mám Elliota!

„Jo, taky jsem si nemyslel, že by to bylo možné, ale je to opravdu docela milý típek, když ho trochu poznáš. Věř mi, už nebude dělat žádné větší problémy…“

Zasmála jsem se, „Řekla bych, že to nebyl zrovna nejlepší nápad.“ Možná, že je stále nějaká šance i pro mne… možná jednoho dne Celestie přijde i ke mně. Při myšlence na mou sestru mi ztěžklo srdce. Elliot, zdá se postřehl změnu v mojí náladě, posunul se blíž ke mně a znovu mě obejmul. Byl to krásný pocit… jednoduché objetí a kolik toho dokáže. Cítila jsem, jak moje napětí slábne.

Myslím, že za to mohly ta léta samoty. Najednou mě napadla další strašná myšlenka, ze které jsem dostala strach… nemůže tady se mnou zůstat navěky nebo ano? Nejspíš má přátele… a rodinu. Bylo mi špatně při pomyšlení, že by mě opustil.

Stále mě držel, a ta myšlenka se mi zarývala čím dál hlouběji do mysli, začala jsem plakat. Položila jsem mu svoje kopyta přes ramena a přitiskla ho blíž k sobě. Trochu zaklonil hlavu a začal mě utěšovat, říkal, že to všechno bude dobré… ale opravdu bude?

Seděli jsme takhle ještě chvíli, a když ho to začalo bolet, lehli jsme si. Otevřela jsem křídlo, abych si ho přitáhla ještě blíž. Ležel vedle mě a obtočil jednu paži kolem mě. Ani jeden z nás nepromluvil, stačilo to měkké objetí a nic víc.

Celé hodiny jsme zůstali takhle, dokud nezašlo slunce. Všimla jsem si, že Elliot usnul a já ho políbila na čelo… ležela jsem a zkusila pod něj zasunout křídlo, tak aby to bylo pohodlnější pro nás pro oba. Ale zdálo se, že pohyb ho probudil.

„To už je večer?“ Zeptal se sám sebe tiše.

Otočil se na mě, a když uviděl, že moje oči jsou stále vlhké od pláče, přisunul se blíž a položil ruce kolem mého krku. S láskou jsem se na něj podívala. Pomalu jsem se k němu naklonila, zdálo se, že se mu třesou víčka, a políbila jsem ho na rty.

Byl to jen jemný, nevinný polibek… ale dost toho sdělil, třeba to, co jsem cítila k té podivné bytosti z jiného světa. Zamrkal, přitáhl se a začal mi do ucha šeptat sladké nesmysly… a poprvé za dlouhou dobu se mě zmocnila únava, po hodně dlouhé době.

…

Ležel jsem vedle Nightmare a sledoval ji, jak se jí pomalu začínají zavírat oči, bylo to opravdu poprvé za tak dlouhou dobu, co usnula? Zřetelně ke mně projevovala náklonnost a já… jí ty city oplácel. Přestože jsem věděl, že se téhle klisny kdysi báli poníci z celé Equestrie, za necelé tři dny… jsem k ní cítil už velmi silné spojení.

Nightmare Moon není zlá… ne tahle. Sledoval jsem noční oblohu a obdivoval její hvězdy. Pomalu jsem se nechal ukolébat ke spánku po jejím boku.

Opět jsem se probudil do ptačího švitoření, bylo ráno! Pomalu jsem se pohnul dopředu, otočil se a podíval na Nightmare, která klidně spala. Měla malý úsměv na rtech a celkově vypadala nádherně.

„Řekni mi zbytek příběhu…“ slyšel jsem, její měkký hlas, takže přece byla vzhůru.

„No, lovci se Sněhurky zželelo a nechal ji jít. Zlá Královna to ale zjistila… a v přestrojení dala Sněhurce otrávené jablko. Jed Sněhurku nezabil, ale uspal ve věčném spánku. Co ale Královna nečekala, bylo, že se objeví krásný a vznešený Princ, aby Sněhurku zachránil.

Polibkem plným lásky… ji probudil. Brzy se oženili a zlá Královna byla odsouzena za své zločiny. Sněhurka, nejkrásnější žena ze všech a její Princ poté vládli bok po boku jejich království a žili šťastně až do smrti.“

Naklonil jsem se a políbil Nightmare na nos, z očí jí tekly slzy, „Jsem ráda, že byla poražena… zlá Královna, to je… ty jsi můj princ, Elliote.“ Znovu mě políbila na rty a její křídla se sbalila kolem mě do láskyplného objetí, „Chci napravit své křivdy, a usmířit se se setrou… chci být volná a vládnout s ní. Chci žít… šťastně až do smrti… s tebou.“

Seděli jsme několik minut v tichosti, slov nebylo třeba, a najednou nás zalil hřejivý pocit. Oba jsme vzhlédli ke slunci a všimli si, že začíná zářit jasněji a hřát vřeleji. Z kruhu kolem nás se zvedl paprsek a stoupal pomalu vzhůru, až zmizel. Kruh zmizel!

Seděli jsme a nevěděli co dělat. Byl pryč! Její vězení zmizelo! Nightmare se zdála být v šoku, pochopitelně, vždyť zde byla tak dlouho a najednou to bylo… pryč!

Slunce se zase ztlumilo a z dálky se ozval zvuk velkých křídel. Podíval jsem se nahoru právě včas, abych zahlédl siluetu něčeho obrovského, co sestupovalo dolů. Když si moje oči zvykly na náhlé světlo, uvědomil jsem si, že to byla… Princezna Celestia! Měla klidný výraz na tváři, když stanula před námi. Navzdory tomu na ní bylo vidět vzrušení a bylo poznat, že je i zmatená, když uviděla mě a Nightmare v objetí.

„Vítám tě zpátky, sestro.“

…

Povzdechla jsem si, když jsem procházela dlouhými, křivolakými uličkami hradu. Dnes bylo poněkud rušno, protože byl zase soudní den… a Blueblood si zase přál se mnou mluvit. Zasténala jsem, bylo nevhodné ukazovat takové manýry před mou stráží, ale co.

Stanula jsem přede dveřmi do trůnního sálu a připravila se na příval otázek, které se mě chystaly zasáhnout. Ale ještě než jsem stačila použít kouzlo na otevření dveří, něco se venku zalesklo. Podívala jsem se z okna a viděla, že slunce začíná zářit víc a víc. Zalapala jsem po dechu… to mohlo znamenat jenom jednu věc.

Ona se napravila. Jako blesk jsem vyrazila z otevřeného okna a letěla, jak nejrychleji jsem mohla do lesa Everfree. Musím se dostat do starého hradu! Moje srdce tlouklo jako o závod, moje sestra je konečně zpět! Potoky slz radosti se mi řinuly z očí, slzy, které netekly už velmi dlouho.

Viděla jsem hrad, vypadal naprosto jinak, než jak jsem si ho pamatovala. Uvnitř zářilo bílé světlo. Překonala jsem vzdálenost ke střeše a vletěla dovnitř jednou z mnoha děr.

Přistála jsem, a jak moje oči postupně přivykaly šeru místnosti, uviděla jsem ji. Ona se objímala s… Elliotem? Stanula jsem před nimi a rychle vzrušeně promluvila.

„Vítám tě zpátky, sestro.“

Chvíli panovalo trapné ticho, dokud Elliot nepromluvil, „Ahoj Celly!“ řekl nadšeně, stále objímajíc moji sestru.

„Elliote… co se děje?“

„No, já a Nighty jsme se tady objímali a pak… pak to vězení zmizelo!“

„Aha.“ Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, co se tady stalo.

KONEC