Ocelová stráž

autor: Draim

předečetl: Arrac

,,Head like a hole

Black as your soul

I'd rather die than give you control“

-Nine Inch Nails, Head Like A Hole

1156 - 79 let po Konci

Stáli jsme před jejich branami a čekali, až posbírají odvahu a vyjdou ven. Věděli, proč jsme přišli a báli se nás, viděl jsem to ve tvářích těch několika, co nás pozorovali ze střílen.

Stál jsem na svém místě po boku našeho paladina a počítal do pěti set. Pokud dopočítám a nikdo nevyjde, mám, jako vždy, vydat rozkaz a ani jejich těžká brána by nás nezastavila.

Ta tlupa tupců si myslela, že jsou něco víc jenom protože se jim povedlo usadit ve starém bunkru a teď si hrají na armádu. Ale i oni měli dost rozumu na to, aby nám nevzdorovali. Pochyboval jsem, že vůbec mají nějakou zbraň, která by dokázala vůbec prorazit naší zbrojí, samozřejmě vyjma té, pro kterou jsme si přišli. Přesto jsme se chtěli, aspoň zprvu vyhnout boji, protože brána, před kterou jsme stáli byla přece jen pancéřová a její zničení by nás zbytečně stálo těžkou munici a výbušniny.

Zrovna když jsem dopočítal 450, bunkrové dveře se s ohavným zavrzáním zasunuly do strany a do našeho zorného pole vstoupila skupina pěti poníků. Jejich vůdce ve staré a potrhané uniformě, klisna, která byla nejspíš jeho zástupce a tři, kteří se tvářili na stráže. Ne že by na to vypadali i když na sobě měli lehkou zbroj a automatické pušky. Přesto se jim muselo nechat, že svoje výrazy zvládali dost dobře na to, že právě čelili celému tuctu Patronů v plně zboji a výzbroji.

Paladin Strike pokročil o pár kroků kupředu a já jej následoval, zatímco zbytek zůstal, kde byl. Stejně tak udělal vůdce a jeho zástupkyně z bunkru. Stáli jsme na krok od sebe, když si paladin Strike sundal přilbu a zavěsil si ji na pás. Já si svou nechal a sledoval promítané ukazatele UDS. Taky jsem si překontroloval, jestli trhač, který jsem měl na hlavě jako je nachystaný hned nastartovat.

Chvíli jsme tam stáli a hleděli si navzájem do očí. Vůdce z bunkru, kterého jsem znal jako Ice Colt, musel vědět, že proti nám nic nedokáže, ale přesto vypadal na to, že má vše pod kontrolou. Zato asistentka neustále nervózně polykala a olizovala si rty.

„Čeho si žádáte, ctění Patroni?“ zeptal se Ice Colt formálně, když bylo jasné, že já ani paladin Strike rozhovor nezahájíme.

„Moc dobře víš, proč jsme přišli Colte,“ zahřímal paladin, ještě než starší poník stačil domluvit. „A taky dobře víš, že dohoda byla, že veškerá těžká technika v tom bunkru zůstane nefunkční až do doby, než ji přijdeme vyzvednout. Na oplátku tady můžete žít a dokonce jsme vám několikrát pomohli při útoků plenitelů.“

Ty útoky, o kterých mluvil, jsem si pamatoval. Byl jsem několikrát s jednotkou, kterou poslali na pomoc. Plenitelů ani jednou nebylo přes třicet a s čím se zdejší obyvatelstvo potýkalo několik dní bez výsledku, jsme my vyhladili ani ne během hodiny. Bylo to tehdy považováno za formu rozšířeného cvičení ve střelbě a nepřišli jsme ani o jednoho poníka.

„A přesto,“ pokračoval paladin Strike, „se k nám odnesly pověsti, že v okolí Pohřebiště se několikrát objevil středně obrněný tank a útočil na tábory právě těch plenitelů, kteří na vás tak rádi útočí.“

Sledoval jsem, jak klisna lehce vyvalila oči a Ice Colt zase sevřel rty. Tanky POLO Mk I. o kterých paladin mluvil, jsou v celé pustině velmi vzácné, ovšem před několika lety se ukázalo, že v bunkru Iron Bastion je jich celých deset skladem, i když nefunkčních. Krátce po tomto zjištění Patroni uzavřeli dohodu s obyvateli bunkru, o které mluvil paladin. Ovšem zdá se, že jim časem narostly ramena.

„Nemáte právo takhle požadovat něco, co jsme zdědili po svých předcích,“ procedil přes zuby Ice Colt, ale přerušil ho smích za našimi zády. Některý z rytířů nejspíš zapomněl vypnout venkovní ozvučení.

Sám jsem své vypnul a připojil se na radiový kanál pro naše družstvo. „Ještě jednou a někdo pak stráví dva měsíce na skautské misi,“ oznámil jsem a v odpověď jsem uslyšel cvakání rádia, čímž všichni potvrdili, že rozumí.

Když jsem se opět zaměřil na rozhovor, paladin zrovna vysvětloval, že ty tanky Coltovým předkům nikdy nepatřily a že náleží Ministerstvu, které my zastupujeme. Byl to proslov, který se používal velmi často, ale časem nabral jenom formálního významu. Něco jako když před Koncem policisté odříkávali Máte právo nevypovídat, cokoli řeknete… a podobně. Byl to taky proslov, který jako první použil  Nejvyšší Starší Maxpon, když byli Patroni přeorganizováni a poprvé se všichni přítomní zavázali ke shromáždění veškeré vyspělé technologie od těch, kteří nevědí jak s ní zacházet, aby se zabránilo další zkáze.

Tohle jsem slyšel už mnohokrát a tak jsem sledoval klisnu. Teď se nervózně kousala do rtu a očima těkala mezi rozhovorem a strážnýma za ní. Po chvíli si nejspíš uvědomila, že ji sleduji a upřela své oči tam, kde předpokládala mé.

Mohla být jenom o něco menší než já, ale díky zbroji jsem se nad ní teď tyčil o snad třicet čísel. Sledoval jsem ji a několika mrknutími na příslušné ikony na displeji jsem nechal průzory své helmy odtmavit. Teď jsme si opravdu hleděli do očí a mě došlo, že to co s ní celou dobu cloumá, není nervozita, ale očekávání.

Na něco čekali a podle toho, že Ice Colt stále blábolil o majetku a rozumu, tak i zdržovali. Naklonil jsem hlavu do strany a přimhouřil oči. Klisna to viděla, poplašeně udělala krok zpět a ohlédla se k bráně, zrovna když se ozvalo hlasité zaburácení.

Teď si toho všiml i paladin Strike a taky se zadíval k bráně. Už bylo ale pozdě. V hloubce bunkru hřměl motor prastarého tanku, který právě vyjel ze zatáčky tunelu a teď měl na nás přímý výhled. Klisna, Ice Colt a tři stráže byli připraveni a rychle se rozběhli zpátky dovnitř, zatímco se věž tanku otáčela, aby dělo mířilo na nás.

Sám jsem neváhal a rychle, jak jen mi to zbroj dovolila, běžel do boku, zatímco jsem do rádia zařval, aby se ostatní Patroni rozptýlili. Co jsem stačil vnímat, tak všichni poslechli, jenom paladin zůstal na místě a já viděl, že roztáčel dva rotační kulomety, které nesl na zádech. Hlavou mi problesklo, jestli se nemám vrátit a srazit ho bokem, ale než jsem se mohl vůbec rozhodnout, rotační kulomety začaly vrhat kulky ke skupince, která nás tady byla přivítat. A taky tank vystřelil.

Náboj nebyl výbušný, protože smetl přímo paladina a pokračoval, dokud se nezastavil v malém kopečku pár set metrů za námi. Z paladina zbylo jenom několik krvavých kusů masa a oceli, které se rozletěly kolem.

Já mezitím doběhl ke kraji brány, kde jsem se schoval před drobnou střelbou, která se taktéž začala ozývat, nepochybně od poníků, kteří se schovávali ve střílnách nad bránou. Odjistil jsem své zbraně, těžký kulomet na velkou ráži a granátomet, do kterého jsem naládoval slzný plyn. Právě ona druhá zbraň byla asi to nejlepší, co jsme mohli nasadit proti komukoli v pustině, s výjimkou tanku. Zaslechl jsem za sebou kroky a uviděl tři rytíře, kteří stejně jako já prchli směrem doleva a na druhé straně brány jsem viděl zbylých šest.

Museli jsme se dát do pohybu, nebo nás ten tank mohl klidně odpravit i přes stěnu. Zahlásil jsem do rádia ať se všichni, kteří nesou raketomety, připraví a na můj povel všichni vypálí na hlavní dělo tanku. Na mojí straně byl jeden, na druhé dva.

Bylo to asi dvacet vteřin po tom, co tank vystřelil a být jeho posádka zkušení, nebo by stačilo vycvičení, operátoři, už bych počítal s další ranou. Ale tohle byli amatéři, co si hráli s technikou, které nerozuměli, a i kdyby měli přebito, nejspíš by vystřelili zase průrazný náboj. To že se vůbec poprvé trefili byl malý zázrak.

Tři Patroni vyběhli z krytu, zaklekli v prostoru přímo před tankem a zamířili. „Pal!“ zakřičel jsem a sotva tři rakety opustily své trubice, rytíři byli už na nohou a klidili se zpátky do krytu.

Dělo tanku znovu zaburácelo a náboj se zabořil do země asi pět metrů za jedním z raketometčíků. Tentokrát už nabyli správnou munici a výbuch srazil rytíře k zemi. Rakety si to mezitím dosvištěly ke svému cíli a dvě explodovaly přímo na věži u kořene děla, které náhle padlo dolů a nyní mířilo do země hned u tanku.

Pod svojí helmou jsem se zlomyslně zazubil. Tank měl ještě jeden kulomet v předním štítě a jeden menší na vrchu věže, ale i když oba byly solidní kalibry, proti skoro tuctu Patronů neměli šanci.

Pohlédl jsem na rytíře sraženého k zemi a rozkázal dalším dvěma, aby ho odtáhli stranou a jeden aby potom s ním zůstal a postaral se o něj. Zbytku jsem rozkázal, aby postupovali ve dvojicích dle vlastního uvážení. Nebylo moc rozumné držet bojovníky na uzdě, zvlášť když dobře věděli co dělat.

Naše rozkazy byly jasné, získat tank od místních a v případě odporu eliminovat všechny nepřádale a teď když paladin byl degradován na krvavé kousky, byl jsem velitelem já. Několik vteřinek jsem uvažoval, jestli tank zničit přímým útokem na hlavu nebo odstřelovat raketami, když mě přes rádio jeden z rytířů varoval, ať sleduju bránu.

Posouvala se po kolejích a bylo jasné že máme jenom vteřiny než se celá zavře a bychom se museli dovnitř dobývat. „Dovnitř, dovnitř!“ zavolal jsem a sám udělal několik kroků z krytu a přes koleje. Na obě strany od brány bylo několik metrů betonové podlahy a pak jenom holé stěny. Zvenku byly sice střílny nad a vedle brány, ale zřejmě k nim vedly chodby z jiné části bunkru.

My jsme teď stáli v obrovské rovné chodbě dlouhé asi 15 metrů, která se za námi zavírala, a před námi stál poškozený tank, jehož kulomet právě začal pálit. Jediné, co rušilo betonový povrch bylo několik trubek, elektrické osvětlení a tělo poníka, kterého zřejmě odpravil ještě paladin svou poslední salvou. Nezbývalo nám nic jiného, než opravdu zaútočit hlavou na hlavu.

Naštěstí to došlo všem a tak jsme se jako ocelová zeď rozběhli a zahájili palbu, kterou tank opětoval. Zpoza mě vyletěla raketa, která se roztříštila o průzor u řidiče a kulomet v trupu sebou škubl ze strany na stranu, jak poníci uvnitř nejspíš ohluchli a možná je zasáhly i nějaké šrapnely.

O tělo tanku se dál rozbíjely velkorážové náboje i výbuchy automatických granátometů. Jediné co mlčelo byly rotační kulomety. Ty by pouze plýtvaly municí a nic neudělaly, zato ostatní i když se to nezdálo, efektivně decimovaly schopnosti tanku jednu po druhé. Pásy se přetrhly, průzory buď stihli zavřít zevnitř nebo z nich byly šklebící se trhliny a hlavně jsme tím drželi kulomet rozhozený, neschopný na někoho z nás zamířit.

Viděl jsem, jak se poklop na vrchu věže otevřel a do půl těla z něj vylezl poník a chopil se druhého kulometu. Zkousnul jsem ovládání ve své puse a naklonil hlavu doleva a nahoru. Hlaveň mého vlastního kulometu sledovala můj pohyb a já počkal, až se křížek ukazující kam mířím, zastaví na těle poníka.

Teprve tehdy jsem jazykem zmáčkl spoušť a během krátké spršky sledoval, jak střely roztrhaly poníka i kulomet na kousky.

Konečně jsme byli u něj a mimo oblast, kam mohl tank střílet a já jenom zahlédl, jak se rytíř vyzbrojený energo-kopyty pustil do poklopu. Ten po několika ranách povolil a někdo do něj hodil tříštivý granát.

Já mezitím obešel mrtvý stroj a viděl, že jsme na křižovatce. Vpravo a pak dolů vedla dál široká cesta, která končila ve skladu, kde odpočívaly další tanky a vlevo vedly dveře zabarikádované pískovými pytli. Tam se nepochybně schovávali obránci spolu s Ice Coltem.

Rozkázal jsem, ať se jedna skupina vydá dolů do skladu a zlikviduje veškerou opozici, na kterou narazí. Poslal jsem tam taky všechny raketomety, pro případ, že by byl funkční další tank. Stejně by byli v úzkých chodbách pro personál k ničemu.

Zvolil jsem několik tlačítek na promítaném displeji a čekal, až se mi kulomet přebije na munici s dutou špičkou. Přece jen nás čekali poníci, a i když někteří považují duté špičky za kruté a nemorální, mě připadaly jako jeden z nejlepších vynálezů předminulého století.

Rytíř rozkopl dveře i s pytli a já dovnitř vpálil slzný granát. Zevnitř se ozval křik a někdo proběhl kolem dveří, aby granát zvedl a vyhodil, ale než to stihl, další rytíř se spalovačem ho sežehl. Poník začal křičet a válet se po zemi.

Já ho jenom překročil a zjistil, že ze předu, zleva i zprava na mě čekají další barikády, které se ježily hlavněmi pušek, které na nás chrlily munici. Všechno se neškodně odráželo od zbrojí. Neváhal jsem a opět se rozběhl kupředu. Narazil jsem do pytlové bariéry a většinu ji rozmetal do stran.

Vyskočil jsem na zadní a pak dopadl na nejbližšího poníka, kterého jsem pod svou váhou rozdrtil a hned potom hlavou narazil na dalšího, co stál přede mnou. Zapnul jsem trhač a škubl hlavou vzhůru. Jenom jsem viděl, jak se mi krev rozlévá po helmě a přes sklo průzorů. Ignoroval jsem mrtvolu, která mi doslova spadla z hlavy, roeztvaná trhačem vejpůl a skočil z místa doleva.

Nikdo bez energo zbroje by takto nebojoval, ale já byl vycvičen využívat svou značnou váhu a tak jsem svým bokem, nebo respektive granátometem, rozdrtil dalšího poníka o zeď. Už zbýval jenom jeden a ten byl zasypaný pytli s pískem.

Zbytek mojí skupiny se musel pustit do stran, takže jsem tam stál v tichu a až na poslední bolestné bublání umírajících a sténání poníka pod pytli byl klid. Klid ve smyslu že si odmyslíte řev zbraně chrlící 2000 střel za minutu ozývající se ze sousední chodby.

Sehnul jsem se k poníkovi a odkopl pytle, které na něm ležely a asi ho dusily. Když jsem narazil do barikády nejspíš stál přímo přede mnou, protože měl nohu v ošklivém úhlu a nejspíš i žebro zabodnuté v plíci. Stoupl jsem si nad něj, převrátil ho na záda a klekl mu na přední nohy.

Začal křičet, jelikož jsem mu tím efektivně rozdrtil kosti a smažil se mlátit zátylkem hlavy do podlahy. Zase jsem se postavil a přitlačil mu pravé kopyto na tvář. „Kam šli?“ zeptal jsem se. Blbeček ovšem jenom pokračoval ve řvaní vypouštění obsahu střev do kalhot.

Přitlačil jsem mu na obličej a jednu zadní nohou mu stoupl na jeho zlomenou. To vyvolalo další výkřik, ale já se k němu naklonil a se zesilovačem na plno zopakoval otázku.

Přestal křičet a s výrazem jakoby… mu někdo lámal kosti?... začal blábolit nesmysly. Musel jsem otázku ještě jednou zopakovat, než se vzpamatoval a kývl hlavou dál do chodby. „Tam, doprava, rovně. Velká místnost,“ vybreptal a začal vykašlávat krev.

Postavil jsem se a všiml si jeho prosebného výrazu. Chtěl, abych ho dorazil. Konečně jsem si ho prohlédl a začal se mi hnusit ještě víc než předtím. Mohlo mu být kolem 25 a asi plně propadl té zdejší hře na armádu. Hřívu měl na krátko (nesmyslný stereotyp, já sám ji až pod ramena) a na krku vytetované dva zkřížené bowieho nože.

Zbroj co měl na sobě, stejně jako všichni ostatní byla stará, špatně udržovaná a navíc nedotažená, takže na něm visela, místo aby držela na místě. Pohled mi sklouzl k jeho opasku a nejspíš se mi zalesklo v očích.

Měl u sebe magický granát. Něco takového se špatně shánělo i mezi Patrony a tenhle bastard a nicka z posrané vesničky divochů, kteří se utábořili v bunkru si ho jen tak nosil na opasku! Kdyby nebyl debil mohl tím zabít nejmíň dva Patrony už v těch dveřích, ale on si ho nechal a teď si s ním vesele umíral. Vzal jsem granát do své péče, stoupl mu na poslední zdravou nohu a šel směrem, kde ukázal.

Teď už jsem neběžel, ale postupoval. Střelba a výbuchy se vzdálily natolik, že jsem slyšel vlastní kroky a tak jsem postupoval ode dveří ke dveřím, které lemovaly chodbu, ale všechno byly jenom prázdné kanceláře nebo ubytovny, které z toho udělali tihle zdejší.

Ten magický granát mě docela vykolejil a já už musel počítat s tím, že tady můžou mít něco podobného. To se mi nelíbilo. Přestože na mě nezáleželo a bylo mnohem důležitější zajistit tenhle bunkr, byl jsem najednou velmi opatrný. Paladin Strike zemřel pamětihodnou smrtí a teď bylo mou povinností dokončit jeho misi. A nejbližším cílem mise bylo zlikvidovat Ice Colta, jeho zástupce a každého, kdo měl v tomhle podlém přepadení kopyta, což byl každý v tomto bunkru.

Ale Ice Colt byl priorita.

***

Přišel jsem na konec chodby, kde jsem měl vít vpravo. Cesta vlevo nejspíš vedla do nepoužívané části bunkru, ale UDS mi říkalo, že tam je jeden nepřítel. Zatímco jsem hleděl do chodby a čekal několik desítek vteřin, poník v kšiltovce vykoukl a překvapením mu málem z pusy vypadla běžná 9mm pistole. Zatímco jsem čekal, co vymyslí, protože mi tahle situace připadala skoro vtipná, vzpamatoval se a zase stiskl zuby. Nejspíš nechtěně vystřelil a ještě nechtěněji mě trefil do hlavy.

Kulka se odrazila od mého ocelového nosu. Jenom jsem zavrtěl hlavou. „Teď já,“ řekl jsem přes ozvučení a poslal mu jedinou kulku z kulometu do hlavy, jejíž obsah přemaloval stěnu za ním na vzory, které připomínaly dashové delirium.

Pokračoval jsem chodbou doprava, až jsem narazil na dvojité dveře, které byly opět zabarikádované pískem. Přistoupil jsem k nim a poslouchal co se děje uvnitř.

Nejspíš to byl velitelský pokoj a několik hlasů se tam překřikovalo o tom, jak moji Patroni postupují. Nerozuměl jsem jim ani ň, ale podle hysterických tónů bylo jasné, že je vše v pořádku, tedy z našeho pohledu.

Opatrně jsem vylomil dveře a rozhlédl se mezi pytli po díře, kde by se vešla hlaveň mého granátometu. Když jsem ji našel, zase jsem se zaposlouchal. Většina hlasů utichlo a nejspíš čekali, až vrazím dovnitř. Mohl jsem to udělat, ale to by bylo zbytečně jednoduché.

Podíval jsem se dírou dovnitř, a když jsem viděl, že je volná, nasázel jsem jim tam čtyři slzné granáty. Chvíli jsem čekal a pak se začal ozývat křik a někdo se začal dobývat na pytle. Teď přišel čas na srandu.

Vzal jsem magický granát, odjištěný ho prostrčil dírou a ustoupil do jedné z kanceláří, které opět lemovaly chodbu. Když se ozval podivný magický výbuch, zároveň utichla spousta hlasů, které pokřikovaly a dohadovaly se. Hlupáci.

Když jsem vyšel na chodbu, v místech kde byly dveře a hromada pytlů byla jenom po kotníky vrstva duhového sajrajtu a několik kouřících zbytků těl. Prošel jsem tím a zapnul ve vizoru helmy tepelný obraz.

V bílém slzném oblaku jsem hned viděl zbytek osazenstva, které se krčilo na zemi a kašlalo nebo, a to bylo zajímavé, stálo v pozoru a mířilo přibližně mým směrem zbraněmi. Když jsem si je prohlédl pořádně, mohl jsem v jejich tepelném obrazu poznat stínění od plynových masek a taky to, že stáli v půlkruhu.

„Pal!“ ozvalo se odněkud a začala kanonáda. Střelci nejspíš nevěděli kde jsem a jenom po paměti mířili na dveře, přesto jsem schytal několik slušných zásahů. Munici taky vyměnili za průbojnou, protože na displeji mi konečně začaly blikat varovné ikony o poškození.

Už jsem neváhal ani zlomek vteřiny. Přepnul jsem kulomet na automat a začal kosit jednoho střelce po druhém. Taky jsem mrknutím vybral několik ikon a nechal granátomet přebít na opravdové granáty, ale to bude trvat moc dlouho.

Asi půlka střelců byla kaput, když jsem se konečně pohnul ze dveří a proběhl hlouběji do místnosti mezi stoly a židle. Všude kolem mě byli poníci. Ozbrojení byli nejspíš jenom ti, co na mě pálili od stěn, ale už jsem nechtěl riskovat. Pokud jsem doteď tenhle lov na poníka nebral vážně, tak to tam skončilo.

Nepřestal jsem pálit, i když většina padala k zemi už po dvou zásazích. Nemohl jsem poznat kdo je mrtvý, živý nebo umíral, protože všichni vydávali stejné teplo. Podařilo se mi dojít k zadní stěně, když poslední poník padl k zemi a jejich střelba ustala.

Teď už jsem je musel projít jednoho po druhém, než jsem našel Ice Colta. Naštěstí to vypadalo, že pokud místnost kdysi měla další východy, byly už hodně dlouho zavalené.

Uprostřed místnosti byl kulatý stůl a přes plyn, který už začal řídnout, jsem uviděl u něj sedět jediného poníka, který taky měl na hlavě masku, ale nic nedělal. Zablikalo na mě upozornění, že granátomet je nabit a já hned vypálil sérii granátů podél všech stěn, aby bylo jisté, že žádný střelec nepřežil.

Přistoupil jsem k poníkovi u stolu a zjistil, že, jak jsem předpokládal, byl to Ice Colt. Postavil se, podívl na mě a začal s nějaký proslovem, který měl nachystaný, ale já ho srazil předním kopytem k zemi a serval mu masku z obličeje. Začal se dusit a slzet a já jenom zapřemýšlel, jak mohl být tak krátkozraký a čekat něco jiného, než, to co se stalo dnes.

Opět jsme zapnul trhač na svojí helmě a přiložil mu ho k čelu, kde začal pilovat do lebky a já mu přitom hleděl do očí. Snažil se křičet a něco mi říct, ale plyn ho příliš dusil. A když jsem se konečně prořezal skrz a on se přestal hýbat, ještě jsem se nadzvedl a pak mu rozmlátil zbytek hlavy vlastním ocelovým obličejem.

„To máš za One Strika, ty bastarde,“ řekl jsem nehybnému tělu a odešel z místnosti. Za vypařenými dveřmi jsem se ještě otočil a naposledy pokropil místnost sérií granátů a bylo hotovo.

Vyhlazení zbytku bunkru nechám na ostatních, mou povinností nyní bylo odvysílat na velitelství Patronů, že mohou poslat písaře a inženýry. Čekalo tady na ně devět a půl tanku, které ještě mohou posloužit svému ministerstvu.

A mezitím se musím postarat o pozůstatky paladina Strika. Byl to dobrý velitel a přítel, nechť jeho jméno vejde do historie Patronů.