Bubínky, bubínky všude kolem!

 

Autor: Draim

Zadání: MidnightShadow

Součást challange upsati se Ďáblu

„Nic takového Spiku!“

 

„Ale Twilight! Je to tak super věc, nemůžeš ho jen tak vyhodit!“

 

„Promiň, ale já to tvoje neustálé bubnování už nevydržím. Půjdu se projít a první, koho potkám, tak ho dostane!“

 

„Twilight, prosím! Já už na něj nikdy bubnovat nebudu, slibuju!“

 

„V tom případě by už jenom zavazel, a je to. Moje poslední slovo!“

 

Dveře knihovny se rozletěly a vyšla z nich naštvaná Twilight s bubínkem vznášejícím se v magické záři těsně v závěsu, ale hned se zastavila a otočila. „A ať tě ani nenapadne jít za mnou a pak toho chudáka, co ho dostane sledovat!“

 

Ve dveřích se ukázal i sklíčený Spike. „No tak dobře,“ popotáhl. „Ale stejně sem s ním nic neproved.“

 

„Né, vůbec, jenom jsi mi s ním bubnoval u hlavy dvacet minut v kuse a to nemluvím o tvojich nočních symfoniích co si předváděl i s Pinkie Pie před domem!“ zuřila Twilight.

 

„Ty- tys to slyšela?“ žasnul Spike a viditelně zrudnul.

 

„Bylo to přímo pod ložnicovým oknem!“

 

A to byl konec rozhovoru. Twilight vyrazila i s bubínkem směr park a Spika zatlačila zpátky do knihovny magická stěna.

 

Twilight si cestou povzdechla, nerada tohle dělala, ale Spike… ten Spike dokázal někdy být až neuvěřitelně otravný, a ještě k tomu s bubínkem…

 

Dorazila do parku. Vlastně by se tomu ani park nemělo říkat, spíš by se hodila alej. Několik řad stromů, kolem trávník a uprostřed fontána, toť vše. Ale park zněl prostě líp.

 

Ovšem přestože to bylo velmi oblíbené odpočinkové místo, a počasí taky docela ušlo, nebyl tam nikdo. Kam oko dohlédlo, v tomhle případě k nejbližší odbočce, nebyla ani dušička dušoviťoučká.

 

Twilight vykročila dopředu, trochu ji to znepokojovalo, bylo tam hrobové ticho, i vítr utichl. Ale… v Ponyvillu se přece není čeho bát, že? Nejbližší hrozba je Everfeejský les a ten… no, zas tak daleko není, aby sem nemohlo přilézt žádné to stvoření… třeba z bažin… nebo Dřevovlci… nebo to ještěří kuře nebo-

 

„Ahój!“

 

„Jééj!“ Twilight se lekla, až vyskočila a následně spadla na zem. Něco na ni skočilo ze stromu!! A určitě ji to chtělo sežrat!!

 

„Jé, promiň. Nechceš pomoct?“ zeptal se hlas, jehož majitele Twilight neviděla, jelikož pevně zavírala oči.

 

„C-co?“ zeptala se a pootevřela jedno oko.

 

„Jestli nechceš pomoct vstát. Uááu, kde jsi vzala takový bubínek?“

 

„Nebo Derpy“ zašeptala se jednorožka, když se zjistila, co za stvoření to na ni vlastně z toho stromu skočilo. „Co tady děláš?“

 

„A co myslíš?“ zasmála se Derpy. „Mám přestávku na oběd, a jelikož Dinky je ve škole a já hlad nemám, tak jsem tady.“

 

„Jo, tak proto, tady asi nikdo není…“

 

„Mhmm, všichni obědvají,“ potvrdila Derpy i když Twilight měla na mysli něco jiného. „No já a ty ne, takže né úplně všichni, ale… můžu si zabubnovat?“ vyrazila ze sebe pošťačka a bez čekání na odpověď chytila bubnovací paličky do pusy a začala jimi mlátit do toho dunícího vynálezu ještě neobratněji než Spike.

 

Twilight se mezitím zvedla a jinak se nezmohla na slovo, něco takového ještě neviděla. A vlastně ani neslyšela. Ne že by chtěla…

 

Nakonec její už tak bolavé uši vyslaly impuls rovnou do rohu a dvě paličky obalila záře a držela je tak, aby už nedostaly příležitost se bubínku dotknout. Ale Derpy je Derpy a už napřahovala kopýtka, aby pokračovala, ale Twilight zastavila i je.

 

„Fo yé?“ zeptala se Derpy přes paličky.

 

„Podívej, Derpy, já ti ten bubínek klidně nechám, ale ty mi slíbíš, že si ho doneseš domů a nikdy na něj nikde jinde nebudeš hrát, jenom doma. Platí?“

 

Derpy vyplivla tyčky. „Ach jó, a Daisy prý zrovna chce uspořádat květinkový pochod a sháněla muziku… ale jo. Slibuju, že na něj nikde jiunde nebudu hrát.“

 

„Výborně!“ zaradovala se Twilight. „A až si ho poneseš, dej hlavně pozor, aby tě neviděl Spike. Já už musím, měj se!“

 

Derpy opravdu nechápala. „Počkej, ty za něj nic nechceš? On je prostě jen tak a z ničeho nic můj?“

 

Twilight se na ni usmála. „Jo, je tvůj. Užij si ho. Ahoj!“

 

Bubínky, bubínky nikde kolem.

 

***

 

Derpy pomalu letěla domů a přitom zkoumala bubínek. Byl docela starý, vlastně hodně starý, ale pořád se nezdál, že by se odhodlával rozpadnout nebo se jenom poškrábat. Tím líp! Bubnování není nikdy dost. Jak mohla vůbec žít bez bubnování?

 

A až doletí domů…

 

Uspořádá muffin-bubnovou párty! A… a pozve všechny a všichni budou moct jíst muffiny a ona bude hrát na bubínek a všichni budou rádi a budou říkat ‚Ó, kdepak Derpy vzala tak skvělý bubínek a spoustu muffinů?‘ a bude tam i Pinkie Pie a bude to nejlepší párty všech dob!

 

Ale… kde vezme tolik muffinů? A jak se všichni dozvědí, že ta párty bude tak skvělá? Počkat! Muffiny napeče sama Derpy! Vždyť ji i paní Cakeová kdysi pochválila, že ty její jsou naprosto úžasné. A… Derpy je pošťačka, stačí, když v každé poštovní schránce nechá lístek a potom všichni přijdou!

 

Nemohla si pomoct, ale musela si zavýsknout a ve vzduchu udělat salto, něco takového se prostě nepovede každý den. Byl to ten nejlepší nápad tohohle století.

 

 

***

 

A co teď s ním? Zauvažovala Derpy, když byla konečně doma a upřeně sledovala bubínek, který stál na stole. Samozřejmě, mohla na něj okamžitě začít ‚hrát‘, ale chtěla s tím počkat na Dinky, ta z toho bude taky unesená.

 

Na druhé kopyto… trochu cvičení neuškodí, ne?

 

Derpy se opět chopila paliček, ale ne! Zastavila se už v nápřahu, tentokrát to musí už i nějak znít, takže… znovu.

 

Bum-bum.

 

No, zatím dobré.

 

Bum-bum-bum.

 

Derpy se zatetelila, lepší se!

 

Bum… bum… bum-tarata-BUCH-BUCH- TARATATATÁÁÁ-BOFFFF.

 

„Juchúúú,“ zavýskala Derpy a pokračovala, opět naprosto nesouměrně a po náhodě mlátila do bubínku.

 

Bam-bara-bababa-bombatarta a spousta podobných citoslovcí skládajících se do chaotického ale přesto srozumitelného zvuku.

 

„Prosím, nechte toho,“ ozval se podivný hlas odnikud.

 

Derpy nadskočila, až se jí oči prohodily. Myslela, že je sama. „Haló? Dinky jsi to ty?“

 

„Ne, já nejsem Dinky, já se jmenuji Bin-bum.“

 

„Aha, a kde jsi Bin-bume?“ zeptala se Derpy a rozhlédla se kolem. Ten Bin-bum byl určitě hřebec a určitě nebyl nikde daleko.

 

„Jsem přímo před vámi, má paní,“ řekl Bin-bum. „Stačí, když řeknete a já se objevím.“

 

„Cože? Ou, dobře, objev se Bin-bume!“ řekla Derpy. Nemohla si pomoct, ale tušila spoustu zábavy a prostě se musela usmát.

 

„Jak si přejete, má paní.“

 

Nato začal bubínek zářit. Derpyin úsměv zmizel a oči se jí prohodily, ten Bin-bum je v tom bubínku!

 

Bubínek se obalil do modravé záře, ne rozdílné od magické záře jednorožců, a začala se z něj linout taktéž modrá mlha. Začala se kroutit a protáčet ve spirálách, až se z ní zformovala postava poníka. Pas, který byl přechodem mezi mlhovitou a pevnou formou obepínal červený šátek, dál už ale byl jenom obyčejně vypadající poník s černou hřívou a vousem. Na předních kopytech měl navíc zlaté náramky a v pravém uchu náušnici, celý dojem podtrhoval poněkud přehnaně veselý výraz ve tváři a plně černé oči.

 

Derpy jenom seděla a hleděla na tuhle postavu, která se takovým neobvyklým způsobem zjevila před ní. „K-kdo jsi?“ zeptala se.

 

„Já jsem gin a jelikož jste mě probudila, má paní, jsem zde, abych vám splnil tři přání,“ prohlásil gin a sebejistě si založil kopyta na hrudi.

 

„T-tři přání?“ žasla Derpy a oči se jí rozzářily. „Jenom proto, že jsem tě zavolala? A jak jsem tě vlastně to… zavolala?“

 

„Vidím, že to bude chtít vysvětlit popořadě, jako ostatně vždy,“ gin si odkašlal. „My ginové žijeme v takovýchto velmi vzácných bubíncích,“ Bin-bum ukázal na bubínek, ze kterého se zvedala ona namodralá mlha. „A přivolat nás může pouze složitá Píseň Kouzel, kterou jste tak mistrovsky předvedla. Já sám jsem byl povolán naposledy před mnoha a mnoha staletími jistým velmi vousatým jednorožcem-„

 

„Proč žiješ v bubínku?“ přerušila ho Derpy.

 

„P-pardon? Cože?“ nechápal Bin-bum a jeho přehnaný úsměv zmizel a nahradil ho zmatený výraz.

 

„Proč žiješ v bubínku?“ zopakovala pegaska a ukázala kopytem na onen nástroj.

 

„Emm, já vlastně ani nevím… Prostě v něm žiju.“

 

„A co je s těma třmi přáníma?“

 

„Ovšem, odpusťte má paní. To je ovšem na vás. Můžete mne požádat o jakákoli tři přání a já vám je splním.“ Zase usměvavý gin se uklonil, což vypadalo divně, hlavně když měl jenom půlku těla.

 

„Naprosto cokoli?“ ujistila se Derpy.

 

„Naprosto cokoli.“ Přesvědčil gin.

 

A teď nastalo pro Derpy dilema. Co si přát? Kolik si toho přát? Kdy si to přát? A hlavně…

 

Grrrmm…

 

„Co to bylo?“ zeptala se Derpy a přeletěla k oknu, jestli za ním něco nečíhá.

 

„To byl pouze váš žaludek, má paní,“ odpověděl jí uhlazeně gin.

 

„Žaludek?… Ahá! Mám hlad,“ Derpy si vlastně uvědomila, že neobědvala. „Chtěla bych muffin!“

 

Gin se na ni nejistě podíval. „A jste si jistá, má paní?“

 

„Naprosto! Chci muffin!“

 

„Jeden, má paní?“

 

„Ano, jeden! A fofrem!“

 

„Jak poroučíte, má paní.“ Bin-bam zamával kopytem a najednou mu na něm stál ten nejnádhernější muffin v celé Equestrii. Co v Equestrii, na celém světě! Byl veliký, nafoukaný a ještě se z něj kouřilo.

 

Ale Derpy se nelíbil. Teda, líbil, ale ne takhle. „Ale já chci borůvkový!“ dupla si Derpy. Když šlo o muffiny, nikdo se v nich nevyznal jako ona.

 

„Je to vaše druhé přání, má paní?“

 

„Ano.“

 

Gin zamával druhým kopytem a na něm se objevil druhý, stejně dokonalý muffin, ale byl ještě lepší. Byl totiž borůvkový.

 

Derpy po něm skočila jako nějaká šelma, až se i gin lekl. Netrvalo to ani půl minuty a po borůvkovém muffinu nebylo ani stopy, Bin-bam mezitím položil ‚obyčejný‘ muffin na stůl.

 

„Ještě nějaké přání, má paní?“ gin se snažil klanět co nehlouběji, aby nebyl vidět jeho spokojený úsměv.

 

„Já-já-já…“ Derpy si najednou uvědomila, že to už byla dvě přání ze tří. Úplně zapomněla na Dinky, ta by třeba taky chtěla muffin! A ne jenom jeden, vlastně i Derpy dostala chuť na další borůvkový muffin.

 

„Ano, má paní?“ naléhal gin.

 

„Já bych si přála…“ a úžasný nápad blesknul její hlavou. „Já chci dalších pět přání!“

 

Gin se jí podíval do očí a zatvářil se, jakoby něco vysvětloval malému hříbátku. „Bohužel, takové přání splnit nemohu, má paní.“

 

„Ale předtím jsi říkal, že mi splníš jakákoli tři přání. A já si přeji dalších pět přání.“ Derpy se zmocnil vítězný pocit.

 

„Tak to nefunguje!“ prohlásil gin, trošičku podrážděně. „Kdybych na to přistoupil, znamenalo by to, že jsem vám splnil osm přání, a to nemohu.“

 

„Kdo říká, že to nemůžeš?“ chtěla vědět Derpy jistá si svým vítězstvím.

 

„Tak se to prostě nedělá!“ zakřičel gin, ale rychle se zase uklidnil. „Není to zvyklostí, má paní.“

 

„Mě nezajímají zvyklosti, já chci dalších pět přání! Moje poslední slovo.“

 

„Ale pokud pro vás nesplním pět přání, nebudu se moct osvobodit,“ zhrozil se gin. „Zapřísahám vás, má paní, přejte si cokoli jiného.“

 

„Cokoli?“ ujistila se Derpy.

 

„Ano! Cokoliv. A přísahám, že to bez jakýchkoli otázek splním!“

 

Derpyin úsměv ozářil celou místnost. „Přeji si dalších padesát přání!“

 

Bubínek, bubínek všude kolem!

 

 

***

 

Dinky už skončila škola a ona se pomalu ale jistě blížila ke svému domovu tím hopsavým krokem, který okoukala od Pinkie Pie. Už už se natahovala, aby zatáhla za kliku, když zevnitř domu uslyšela podivný zvuk.

 

Že by chroustání? Nebo chrápání?

 

„Haló? Mami, jsi tady?“ zeptala se Dinky a otevřela dveře. Co uviděla jí, jako vysvětlení naprosto stačilo. Její máma, to je Derpy mimochodem, ležela na stole, hlava jí vysela přes okraj a celý obličej měla zamaštěný do borůvkové barvy.

 

„Co se tu stalo?“ zeptala se Dinky, čímž svoji mámu probudila.

 

„Co? Cože? Kde…“ Derpy se prudce posadila, ale jakmile zjistila co se děje zase si lehla. „Jó, v pořádku. Ahoj Dinky, nechceš muffin?“

 

„Co děláš na stole?“

 

„Není to jasné?“ zasmála se Derpy. „Ležím. Přejedla sem se jako snad nikdy. Tak dobré muffiny jsem ještě neměla.“

 

„Jaké muffiny?“ nechápala Dinky, ale v tu chvíli si všimla desítek papírových košíčků, ve kterých bývají muffiny zabalené, jak se válejí v podstatě po celé místnosti, na všech možných i nemožných místech. „Aha, a nechala si mi nějaké?“ zeptala se pro jistotu.

 

„Samozřejmě, od toho tu je Jim Bin, ne jakto… Jo! Gin Bin-bum.“ Derpy mluvila dál a nevšímala si Dinkiina nechápavého výrazu. „Bine! Prosím jeden muffin! Jaký chceš Dinky?“

 

„Eee… jahodo-“

 

„Bine! Jahodový muffin! A dej si na něm záležet,“ zakřičela Derpy do vzduchu, pak se natáhla ke svojí dceři, jak to jenom stůl dovoloval a potichu řekla, „Teď sleduj.“

 

A Dinky sledovala. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvalo tiché zabubnování a odněkud se vynořila modrá mlha. Ta se začala kroutit a vlnit, až z ní vznikl modrý zemský poník od pasu nahoru a na jednom kopytu mu stál jahodový muffin.

 

„Tady je, má paní. Váš šedesátý pátý muffin a z první jahodový.“ Gin se uklonil a se znuděným výrazem se podíval na Dinky.

 

„Výborně,“ řekla Derpy a konečně si sedla, sice byla pořád na stole, ale lepší než, kdyby na něm ležela. „Ten je pro Dinky, Bine.“

 

Gin  popoletěl blíž k malé klisničce a podal jí muffin. „Zde máte, má paní.“

 

Dinky poskočila. „Já vím, co jsi zač! Ty jsi stejný gin, jaký byl v těch pohádkách Tisíce let a jedné půlnoci! Ten co plní tři přání!“

 

„Aspoň někdo uznává, že ty přání jsou jenom tři,“ povzdechl si gin a už se chystal zase rozplynout.

 

„Ne, počkej! Ty plníš přání!“ nedala se odbýt Dinky.

 

„Ano to plní,“ usmála se Derpy. „Nechceš další muffin?“

 

„Co? Ne! Vždyť si můžeme přát cokoli! Třeba… nový dům nebo… nebo zlatou cihlu nebo cokoliv!“ Dinky byla naprosto šokovaná, že její máma plýtvá taková přání jen na muffiny.

 

„A taky, že jo,“ zabručel gin. „Střecha je nová, dům zateplený, okna plastová a spíž plná muffinů.“

 

„E? Ale vždyť ty plníš jenom při přání.“ Dinky se na něj nevěřícně podívala.

 

„Pokud si ovšem někdo nepřál dalších padesát přání a pak dalších padesát,“ zazubila se Derpy.

„Můžeme dostat naprosto cokoliv a kolikrát chceme!“

 

Dinky si stále prohlížela Bina a začala ho obcházet, ten nereagoval. „Ale to není fér, jen se na něj podívej, jak je nešťastný!“ vyčítavě se podívala na svou mámu, která se asi chystala seskočit ze stolu. „Kolik ještě zbývá přání?“ zeptala se gina.

 

„Třicet, má paní.“ Odpověděl gin, ale když si uvědomil, že Dinky za něj bude proti Derpy bojovat, už nebyl až-tak-moc skleslý.

 

„Tak nám splníš už jenom třicet přání,“ podívala se na mámu. „A ani o jedno víc.“

 

Derpy se na malou klisničku nevěřícně podívala. „Ale-“

 

„Už jenom třicet,“ zopakovala Dinky.

 

„V tom případě-“ Derpy chtěla něco říct, ale Dinky ji pořád nenechala mluvit.

 

„Už žádné muffiny.“

 

Derpy si povzdechla. „No tak dobře, ale vybírat už budeš ty.“

 

„Ale tak to také nefunguje, má paní. Přání mohu přijímat pouze od vás, to vy jste zahrála Píseň Kouzel,“ oznámil Bin a začal se pomalu sunout ke svému bubínku, jen aby se mohl schovat, než přiletí vlna žádostí o ty největší blbosti světa. Dalo se totiž předpokládat, že tahle dcera bude po matce víc, než si hodlala sama připustit.

 

„No jo. Já každé její přání zopakuju,“ řekla Derpy a když si všimla pomalého ginova pohybu dodala, „A nikam se nevytrácej!“

 

„Jak poroučíte, má paní.“

 

„A dej už pokoj s tou ‚mou paní‘!“

 

„Ano, má paní,“ ginovi zřejmě vůbec nevadilo, že si naprosto protiřečí, prostě to tak dělal.

 

Derpy zamítavě mávla kopýtkem. „Tak Dinky, co s ním provedeme?“

 

Dinky se zamyslela. „No, když jsme si ve škole četli ten příběh, tak když gin splnil ta přání, byl volný a mohl odejít ‚do jiného světa‘. Je to tak Bine?“

 

Bin se uklonil a přesvědčil. „Ano, má paní. Po splnění třech přání,“ při tom slově se vyčítavě podíval na ‚svou paní‘, „jsme osvobozeni a postoupíme dál. Nikdo neví co to ‚dál‘ znamená, ale všichni v něj doufáme.“

 

Derpy pleskla kopyty o sebe. „Teď jsi řekl ‚všichni‘! Jak jsi to myslel?“

 

„Bohužel,“ gin se zase uklonil, Derpy už vrtalo hlavou, že ho to pořád baví. „O tomhle vám, má paní, nemohu nic říct.“

 

Dinky se zářivě usmála. „Přeji si, abys nám o tom řekl víc.“ A mrkla po Derpy, která to doslovně zopakovala.

 

„Mé paní,“ podíval se zvlášť na obě dvě. „Já jsem gin. Jeden z nemnoha a všichni přebýváme v bubíncích. Před mnoha tisíci let nás do nich zakleli temní mágové, abychom jim sloužili, na oplátku nám přiřknuli moc plnit jakákoli přání.“

 

„Hůů, to zní tajemně,“ přerušila ho Derpy, ale Dinkyin pohled jí byl dostatečně jasný, aby už nepřerušovala. I když byla Derpy její máma, věděla, že když jde o něco, co Dinky bezmezně zajímá, tak jí není radno odporovat.

 

Bin pokračoval. „Ovšem stalo se něco, co bych opravdu nerad rozebíral, a všechny bubínky byly shromážděny v podzemních prostorách v místech, kdy nyní stojí Canterlot. Všechny bubínky, až na můj, byly uvězněny.“

 

„Vždyť to je hrozné!“ zalapala po dechu Dinky. „Musejí tam být, zavření v bubíncích už možná přes tisíc let. To musela být nudááá.“

 

„Ale kdepak, má paní. Když jsem v bubínku, čas se mne nijako dotknouti nemůže, ale takhle ostatní nemají šanci dostat se dál.“

 

„Mamí! Musíme jim pomoct!“

 

„Dobře broučku, ale jak?“ Derpy se podívala na gina, který je sledoval s nadějí v očích. „Bine, jak jim můžeme pomoct?“

 

„To nesmím říct,“ uklonil se. „Ale pokud by jste si to přála, tak, má pa-“

 

„Bine, přeji si, abys nám řekl, jak pomoct ostatním ginům.“ Derpy se postavila na všechny čtyři a stoupla si za Dinky.

 

„Tedy, má paní, jakmile gin splní svůj počet přání dá svému pánovi nebo paní na výběr; Buď gina propustí a on se osvobodí od svého bubínku, nebo ne a on v něm setrvá, aby posloužil někomu dalšímu.“

 

„Takže se musíme dostat k těm bubínkům,“ zamumlala si Derpy.

 

„A probudíme je, a oni splní tři přání a osvobodíme je!“ zavýskala Dinky.

 

„To zní jako plán,“ zasmála se Derpy.

 

„Ovšem, mé paní,“ přerušil jejich veselí Bin. „Bubínky jsou uzavřeny neznámo kde v podzemí.“

 

„Od toho tu máme tebe,“ usmála se na něj Derpy. „Přeji si, abys nás tři přenesl tak, kde jsou bubínky uvězněné.“

 

„Jak poroučíš, má paní.“ Bin se rozplynul na modrou mlhu, která se poté kolem dvojice obalila.

 

Derpy ani Dinky neviděly, neslyšely, ani necítily nic, ale když se mlha zase rozplynula, stáli někde, kde nevěděly kde. A nejen, že to nevěděly, ale ani neviděly, ani neslyšely. Jenom cítily, že je velká zima.

 

„M-mami?“ prokoktala Dinky skrz zuby. „Mohla bys?“

 

„Jasně. Bine! Přeji si, abys zařídil, aby nám bylo teplo!“

 

„Jak poroučíte, má paní,“ ozvalo se odnikud a kus od Derpy se rozsvítila louč. A další a další a…

 

Derpy s Dinky stály v chodbě, ve které byly desítky loučí, které hřály a zároveň svítily a odhalovaly starou, kamennou chodbu vytesanou do skály.

 

„K-kde to jsme?“ zeptala se Dinky a se stále drkotajícími zuby se chytila Derpyiny přední nohy.

 

„Jste v podzemí Canterlotu, mé paní,“ řekl Bin, který se před nima objevil, stále vypadal, jakoby odněkud proudil, i když jeho bubínek byl desítky kilometrů daleko. Pokynul k výklenku ve zdi.

 

„A tady jsou uloženy všechny bubínky. Všech dvacet čtyři, mám-li být přesný.“

 

„Ouuuu,“ žasla Dinky a na zimu docela zapomněla. „Až je všechny probudíme, tak budeme si muset přát dalších… padesát jedna přání!“

 

„Mé paní,“ Bin se zvětšil a poprvé se usmál tím upřímným úsměvem. „Doposud jsem neměl odvahu vám to říct, ale děkuji vám. Až nyní vidím, že vaše úmysly jsou čisté a věřím, že chcete mne a mé druhy osvobodit a ne si podrobit. Opět tedy děkuji a slibuji, že na vás nikdy nezapomeneme. Můžete zahrát Píseň Kouzel.“

 

„Cheche,“ zasmála se nervózně Derpy.“Víš, Bine, já tu Píseň Kouzel neumím. Já vlastně jenom tak mlátila do bubínku. No…“

 

„Vy neznáte Píseň Kouzel?“ zděsil se gin.

 

„Co to je Píseň Kouzel?“ zeptala se Dinky.

 

„To je píseň, která jediná, nás může vzbudit,“ informoval ji Bin. „Ale pokud ji neznáte, tak-“

 

„Tak si přeji, abys ji na ty bubínky zahrál ty.“ Derpy se zase usmívala jako sluníčko.

 

„Ale, má paní, to není jedno přání. To je dvacet čtyři přání,“ gin se, zase, uklonil.

 

„Dvacet čtyři? Proč dvacet čtyři?“ chtěla vědět Derpy a popošla trochu blíž k jedné z loučí, aby se ještě trochu víc zahrála.

 

„Dvacet čtyři podle počtu bubínků,“ poznamenala Dinky. „Bine, udělej to.“

 

„Dobrá, mé paní, ale ta přání stále budou patřit vám.“ Gin se už ani neptal Derpy jestli s tím souhlasí a rovnou se rozplynul a začala se ozývat podivná hudba.

 

Všechny bubínky začaly znít. Od toho, který byl velký sotva na jedno kopyto, přes taký bubínek, jaký se nosí na hoofball nebo icehoof až po jedno s těch monster, které nosí vždycky nějaký poník v čele slavnostního průvodu.

 

Všechny se rozezněly jakoby náhodnou melodií, která ovšem vytvářela škálu zvuků doposud neslýchaných a přesto hladících po ouškách jako ptačí chmýří.

 

„No páni,“ vydechla Dinky, ale Derpy jí zakryla pusu kopytem.

 

„Pšš-šššš…“ Víc říkat nebylo třeba.

 

Po pár minutách všechno utichlo a Bin se upět zjevil. „Zbývají vám u každého z nás tři přání, má paní, včetně mne.“

 

Po celé chodbě se začali objevovat další ginové. Každý byl jiný, ale přesto stejný, Derpy ani Dinky to nedokázaly popsat, ale byla to úžasná podívaná.

 

„Nějaká přání, má paní?“ zeptal se gin stojící za Binem.

 

A tehdy si Derpy vzpomněla na ten ‚nejlepší nápad tohohle století‘.

 

Bubínkoví ginové, bubínkoví ginové všude kolem.

 

 

***

 

 

Už to mohlo být několik dní od té doby, kdy Derpy dostala ten osudný bubínek, když se jí konečně podařilo dostatečně odbýt Twilight, která se snažila zjistit co nejvíc o těch ginech. Mimoto taky Derpy slyšela Spika, jak říká něco jako ‚A ten gin mohl být u nás doma.‘ ale nevšímala si toho. Stačilo si vzpomenout na tu Muffin-bubno párty a zase měla úsměv na rtech.

 

Teď už zbývalo jenom uklidit ten svinčík, který po sobě poníci nechali. „Pfuu, to bude na dlouho,“ řekla si sama pro sebe. Byla to hodně dlouhá párty a taky to na to vypadalo.

 

Samozřejmě, několik ochotníků zůstalo, aby pomohlo, ale i tak to bude makačka na celý den.

Kdyby tak u některého z těch ginů měla ještě jedno přání! To by bylo hned uklizeno. Ale všechna přání použila, aby připravila párty, zajistila dost muffinů, punče, pálivé omáčky… a pak se všichni ti ginové vytratili tam ‚dál‘. Ach jo.

 

„Máte nějaké přání, má paní?“ ozval se hlas zdánlivě odnikud.

 

„Co?“ polekala se Derpy a rozhlížela se, kdo to promluvil.

 

Před ní se z mlhy zformoval gin, a samozřejmě to byl Bin-bum, kdo jiný? Bin se zářivě usmíval. „Omlouvám se, ale zdá se, že jste se přepočítala. Máte ještě jedno přání, které můžete použít.“

 

„Bine! Jdeš jako na zavolání,“ zasmála se Derpy, jelikož věděla, že na to zavolání opravdu přišel. „Pomoc by se hodila.“

 

„A jste si jistá má paní? Chcete své poslední přání použít na úklid?“ chtěl se přesvědčit Bin.

 

„Já… vlastně ne,“ Derpy si uvědomila, že by to asi byla opravdu škoda. Samozřejmě, ne že by přání si jednoho muffinu škoda byla… „Ano, já přála bych si… co třeba nějakou vzpomínku, na vás na giny a na tebe Bine?“

 

Bin se usmál ještě víc, pokud to bylo možné. „To je krásné přání, ale budu vás muset požádat o něco určitějšího, má paní.“

 

„Jo,“ Derpy se zamyslela. Chtělo to něco, co by jí Bina připomnělo kdykoli a kdekoli. Něco malého, něco co nemusela nosit sebou, aby na to mohla myslet, něco nehmotného něco… chytlavého.

 

„Bine!“ Derpy se zakřenila skoro jako sám gin. „Chci to, co nás svedlo dohromady. Chci noty k Písni Kouzel.“

 

„Pokud vaše předchozí přání bylo krásné, tak tohle je překrásné, má paní. Tady jsou.“ Vedle Bina se objevil stočený svitek převázaný modrou stužkou a uzavřený pečetí s bubínkem. „Bude se mi stýskat, má paní.“

 

Derpy chytla svitek, který k ní pomalu letěl. „Mě taky Bine. Jsi super kamarád a super gin.“

 

„A vy jste…“ Bina napadlo něco radikálního. „Jste supr paní, má paní. Když tedy zapomenu na to třetí přání.“

 

Oba se srdečně zasmáli, až si Derpy smutně uvědomila, že je čas. Ostatní ginové si už někde volně poletovali a jediný Bin zbýval. „Jsi volný Bine.“

 

Byla to jednoduchá tři slova, ale znamenala hodně.

 

Bin najednou už neproudil z bubínku, už se sám o sobě vznášel ve vzduchu a stoupal. Stoupal někam nahoru a sám nevěděl kam, ale taky cítil, že to může ovládat nebo pozdržet, takže by mohl…

 

Sletěl zase dolů za Derpy. „Nebylo by slušné, kdybych odešel a nepomohl s úklidem, má paní.“

 

Derpy se vděčně usmála a ukázala mu, kde jsou košťata.

 

A co mezitím dělala Dinky? Ta byla v obývacím pokoji a věšela na zeď poslední bubínek. Poslední z dvaceti pěti, které jim zůstaly. Povzdechla si.

 

„Bubínky, bubínky všude kolem.“