Titanium
Autor: Pedro Hander
Překlad: Draim
Valentýn… nejhorší den v roce. Podle mého bezvýznamného názoru, samozřejmě…
Seděl jsem tam, na lavičce v parku. Já šedivý hřebec s rovněž šedivou hřívou.
Klidně bych se mohl procházet mezi příbuznými Pinkie Pie, a nikdo by si nevšiml rozdílu.
A na mých bocích vybledlé srdce jako Znaménko. Ironické, ne? Znaménko srdce pro hřebce, který nedokáže ani milovat…
A historie toho srdce je opravdu tragická, takže vám to převyprávím zkráceně: Když jsem byl ještě hříbě, moje matka zemřela, a hádejte co? Neuronil jsem ani slzu… Nebyla to samozřejmě moje volba. Miloval jsem svou mámu, ale já jsem prostě nemohl nic víc než…
Trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopil svůj speciální ‚talent‘, a dokonce ani dnes nemohu říct, že mu úplně rozumím…
Každopádně, jak už jsem řekl, nesnáším Valentýn, a to ze zřejmých důvodů. Viděl jsem ostatní poníky, jak si dělají přátele, navazují vztahy, plánují a žení se, ale co já? No, kromě pár přátel jsem neměl nikdy nikoho. A jak bych taky mohl?
Raději zemřít sám, než žít ve falešné lásce…
Ale dnes vás mohu ujistit o jedné věci: je to dozajista nejhorší den mého života, a důvod je jednoduchý: Rose Luck.
Když jsem se do Ponyvillu před pár měsíci přistěhoval, ukázalo se, že ona je ta nejlepší klisna, jakou si hřebec může přát. Ukázala mi město, dělala mi společnost a dokonce mi pomáhala se stěhováním. Byla opravdový přítel.
A to je ten problém. Včera večer přišla do mého domu, myslel jsem, že to je jen obyčejná návštěva. Ale nebyla… Rose mě políbila, a vyznala mi lásku.
Jistě, mohl jsem jí říct, že ji také miluji, ale neudělal jsem to. Nebyl bych nikdy schopný jí lhát… bylo by to nespravedlivé a příliš bolestivé pro nás pro oba.
Poprvé za několik desítek let jsem plakal, křičela na mě, a já brečel pro ni. Brečel jsem, protože jsem nemohl milovat.
.
Dnes jsem se rozhodl jít do parku, abych se nadýchal trochu čerstvého vzduchu, byl to špatný nápad. Zdálo se, že snad každý pár v celé Equestrii se rozhodl tam zajít taky, aby se podělili o své štěstí s okolím. Ale nejhorší bylo, že já jsem v jednom takovém páru taky být…
Sednul jsem si na osamělou lavičku daleko od ostatních. Chtěl jsem si zdřímnout, ale něco sem zaslechl. Přicházelo to zpoza blízkého křoví.
Nedokážu milovat, ale to neznamená, že nemohu soucítit a pokud někdo potřebuje pomoct, udělám to.
Tiše jsem prošel přes listoví, a ztuhl, když jsem uviděl kdo je za ním.
„R-Rose?“ zeptal jsem se. Vyskočila, když uslyšela můj hlas a rychle se snažila setřít slzy z obličeje.
„T-Titane? *snif* C-co tady děláš?“ její hlas zněl trochu nejistě.
Přišel jsem za ní, až tam kde se schovávala. Na malé mýtině v lese, sama a co nejdál od zbytku parku.
„Slyšel jsem, že tu někdo brečí… Rose – já… Je mi to líto!“ snažil jsem se ji utěšit, ale někde hluboko jsem věděl, že moje slova jsou prázdné stejně jako moje srdce.
„Je ti to líto? Tobě to nemůže být líto Titane! T- ty ses ani nepokusil! Jen… jdi pryč p- prosím.“
Vidět ji takhle bylo hrozné, koneckonců, byla to moje kamarádka… kéž bych mohl něco udělat, ale pouhé ‚přání‘ něčeho, nic neznamená.
Podíval jsem se hluboko do jejích nádherných očí, plakaly, plakaly pro mě. I s vědomím, že naše láska je nemožná, stále tam zůstávala. Proč? Proč miluje někoho, kdo jí tak ublížil…
„Rose…“
Pevně jsem ji objal. Bylo mi jedno, jestli to něco znamenalo nebo ne. Jen jsem ji chtěl mít nablízku, cítit ji…
Zůstali jsme tak, v objetí, jen my dva a nikdo mě za to nemohl odsoudit. Cítil jsem, jak její slzy stékaly po mém krku, jako všechny její ztracené naděje. A její oči sledovaly něco neskutečného.
Podívali jsme se na sebe, jakoby jsme hledali chybějící kousek puzzle.
„Proč jsem takovýhle?“ zeptal jsem se spíš sebe než jí.
„Jaký?“ zašeptala.
„Bezcitný.“
Rose zvedla hlavu, cítil jsem její dech a jeho vůni. Růže samozřejmě…
Políbila mě tam, v lese. Cítil jsem její teplo, její přítomnost. A její čistou a neposkvrněnou lásku. Naplnila každý kout mého vědomí.
Oddělili jsme se, a naše pohledy se znovu střetly.
„Nikdo… Slyšíš mě?“ řekla, „Nikdo ti nemůže říkat jaký nemůžeš být. Nikdo Titane, nemůže zakázat lásku. Ne já, ne ty, a ani tvoje Znaménko…“
Poprvé v životě jsem ucítil něco, co nedokážu vysvětlit. Byla to jiskra, ale nemohu ji popsat. Jenom vím, že se něco na té mýtině stalo.
Myslel jsem, že celý můj život je ztracený, že jsem ho ztratil. Tolik přátel jsem nechal odejít, tolik příležitostí…
Řekli mi… ‚Tvoje srdce je chladné jako železo.‘ A já to přijal.
Ale ne dnes.
„Rose…“ pohladil jsem ji po hedvábné hřívě.
„Můžeš mě naučit… jak milovat?“ Usmála se a já se usmál na ni.
Tam uvnitř mého ‚Titanového‘ srdce, cítil jsem malou… ano malou, ale přesto první jiskru. Sám bych ji nikdy nedokázal rozdmýchat. Ale už jsem nebyl sám…
Společně jsme opustili tu temnou mýtinu. Nechali jsme ji za sebou, a už jsme se nehodlali nikdy vrátit.
Prostě jsme šli parkem a noc ubíhala nad námi. Moje nálada se změnila, společně s mým názorem, a mým srdcem… Rose tam byla se mnou celou dobu, jen její přítomnost mě činila šťastným a mohu říct jednu věc, kterou jsem se dnes dozvěděl, je to to nejcennější co tento svět má:
Pouze vy můžete řídit své vlastní srdce.
A láska…
Láska je tajemství, které nemůžete najít, ona si vás najde sama.