Probuď se s vůní popela…

Autor: Flint-Lock

Překlad: Draim

ORIGINÁL

 

Jednoho krásného a slunečného dne Equestrie shořela.

Obrovské ohnivé koule prší z nebe. Každý náraz rozpoutává gejzíry popela a rozhazuje trosky napříč oblohou. Kruhy žhavého vzduchu obcházejí zemi a olizují ji ohnivými jazyky, jako hladové zvíře.

 

Stejně jako přílivová vlna, výbuchy plamenů spalují všechno v dohledu. Z lesu Everfree se stává moře hořících pahýlů. Dřevěné domky Ponyvillu stoupají bouří, domy, vozy, rostliny a poníci odlétají jako oblaky popela. Z Manehattenu s jeho hrdými mrakodrapy zůstávají jenom železné konstrukce.

 

Brzy zbývá už jenom Canterlot. Dvě princezny stojí přímo před peklem a sledují celý svět hořet, jako děti poprvé čelící bouři. Jejich rohy září a vytváří zlato-modrý štít nad městem.

Plameny naráží do magické energie. Štít se vlní a sténá jako raněné zvíře, ale drží. Obyvatelé města se radují, vypadá to, že přežijí a zítra už bude po všem!

Jejich radost ovšem netrvá dlouho. Nikdo to nemohl čekat, zářivý štít zhasl. A vše bylo pohlceno v plamenech…

-

 

 

-

UÁÁ!

 

Princezna Celestie se trhnutím probudila, její prostěradlo bylo nasáklé potem a ona se třásla ve své posteli.

 

„To je v pořádku Tio, byl to jenom sen, byl to jenom sen.“ Opakoval si sněhobílý alicorn pro sebe znovu a znovu jako modlitbu. Složila kopyta k sobě. „Pamatuj na Lunina snová cvičení.“

 

Princezna se zhluboka nadechla. „Je to v pořádku. Nic, co jsi viděla, nebylo skutečné,“ řekla a nervózně se zasmála. „Všechno to byl jenom výplod tvojí fantazie. Občas bývá taková představivost otravná.“

 

Její tep se zpomalil. Začala zase normálně dýchat.

 

„To už je lepší.“ Otočila hlavu k rozbitému ložnicovému oknu.

 

„Páni, podívejte kolik je hodin!“ Šedý, kostnatý alicorn se zvedl z postele a postavil se na vyzáblé nohy. Jedno z jejích krví podlitých očí se zaškubalo. „Musím rychle vyzvednout Slunce!“

 

S tím Princezna rychle došla na věžní balkón, její kopyta cestou drtila rozbité sklo a zdivo. „Přísahám, že Luně ty její noční večírky zatrhnu.“ Už stála na balkóně, když si to mumlala. Všude kolem ní byla neproniknutelná temnota, jakoby všechno bylo ponořeno v moři inkoustu.

 

„Dobře Luno. Začni, jakmile budeš připravená!“

 

Nic. Obloha se neměnila, stále temno.

 

„Luno, je ráno.“ Zavolala nervózně Celestie. „Vím, že tvoje noční nebe je krásné, ale poníci se potřebují vzbudit a to nemohou bez Slunce.”

 

Pořád nic.

 

„Cože?“ Celestie natočila svůj dlouhý krk. „Říkáš, že se necítíš dobře?“

 

Nic. Jediný zvuk bylo vytí větru.

 

„Neboj se, spustím Měsíc za tebe. Lehni si a vyspi se.“

 

Stála tam sama.

 

„Luno, já vím, že chceš splnit své královské povinnosti sama, ale zdraví je přednější!“

 

Chvíli čekala.

 

„To je ono, jdi do postele sestřičko. Postarám se o to tady, zatímco budeš odpočívat. Uzdrav se brzy!“

 

S tím se Celestie opřela předními kopyty o zábradlí a zavřela oči. Její špinavý roh se rozzářil tlumeným zlatým světlem.

 

„Dobře drahý příteli. Je čas se ukázat.“ Říkala si sama pro sebe. „Notak, poď, poď, poď, POĎ!

 

Nejasné šedé klubko se pomalu objevilo nad obzorem, hýbalo se pomalu, jakoby neochotně opouštělo místo svého odpočinku. Slabé světlo, filtrované přes nesčetné vrstvy popela a prachu se postupně rozlévalo přes duny popela a prašné návany a odhalovalo osamělé klikaté řečiště plné nikoli vody, ale bláta.

 

Slunce také odhalilo město, město duchů. Přes husté mračna popela mohla Celestie ještě rozeznat zuhelnatělé, mrtvé trosky toho, co kdysi bývalo Equestrijské hlavní město. Řady ohořelých trosek lemovaly staré cesty zaváté popelem, což jim propůjčovalo vzhled větviček ve sněhu.

 

Těch několik málo kamenných budov, které zůstaly, nebyly nic víc než prázdné skořápky, a cihly ze kterých byly vystavěny, vypadaly jako staré uhelné brikety.

 

Princezna při tom pohledu zalapala po dechu - přísahala by, že každé ráno je krásnější a krásnější. Hlas se ozval z hlubin Celestiina mozku. Ty jsi opravdu šílená, viď?

 

Celestie se zamračila. Pokaždé to bylo stejné. Každý den každého týdne každého roku, se ten tíživý hlas ukázal a šeptal ty hrozné lži.

 

Podívej se na to město. Podívej se na to! Říkal hlas. Canterlot už není město. Je to hřbitov!

 

„Hřbitov?“ zakřičela Celestie. „Snad bych měla vědět, že Canterlot je nejživější město v celé Equestrii.“

 

Opravdu? Já moc ‚živosti‘ nevidím. Mohla bys mi nějakou ukázat?

 

„Na to je třeba nějaký čas,“ trvala na svém Celestie. „Slunce teprve vyšlo!“

 

Já bych byla proti, ale je opravdu trochu brzo. Vrátím se.

 

Jakmile Hlas zmizel, zákeřný společník Pochyby se vrátil na své místo, přesně podle plánu.  Celestie zase cítila vzadu v hlavě hlodat otázky, na které nemůže odpovědět.

 

Naštěstí byly tentokrát slabé. Stačil mírný mentální tlak a vyhostila Pochyby zpátky do hlubin svojí mysli, jako nestvůru do hlubin Tartaru.

 

S tím se Celestie vrátila zase do své ložnice. „No, nastal čas, abych zase vypadala jako princezna,“ zasmála se a zvedla z prádelníku před zrcadlem hřeben.

 

„Jedna… dva… tři…“ Celestie počítala, jak hřeben kartáčoval její rozcuchanou, prašivou srst. Její kdysi nádherný kožich, který ji záviděly klisny po celém světě, se natrvalo obarvil do popelavé šedi. A skrz něj vystupovala žebra jako nějaká hrozivá klec.

 

„Tak, můžu jít!“ Celestie položila hřeben a z prádelníku zvedla své královské klenoty.

 

„Hmm…“ zamručela a otočila si k sobě diadém. „Vypadá trochu zaprášeně.“

 

Dýchla na promáčklý a poškrábaný diadém a přeleštila ho kopytem. „Mnohem lepší.“

 

Princezna doklusala k točitému schodišti vedoucího do jejích komnat, přičemž jí kopyta podkluzovala na rozházeném zdivu. Jakmile se dostala dolů, přešla chodbu ke královské jídelně, dlaždice byly nevyhnutelně zaprášené a popraskané.

 

Jak procházela kolem, natočila Celestie hlavu směrem k figuríně navlečené do obleku pokojské.

 

„Dobré ráno, Feather Duster. Jak se máte?“

 

Figurína stála a zarputile mlčela.

 

„To ráda slyším!“ Celestie pokývala hlavou. „Poslyšte, mohla byste být tak milá a šla se podívat na moje komnaty? Luna měla včera zase nějaký večírek, a jak to bývá, zůstal tam pořádný nepořádek.“

 

Figurína mlčela.

 

„No, nebudu vás už déle zdržovat.“

 

Celestie se zase vydala napříč rozpadající se chodbou, přičemž obratně kličkovala mezi hromadami zdiva, které odpadávalo z podpůrných sloupů.

 

„Dobré ráno, Twilight!“ řekla Celestie k další figuríně se zčernalým diadémem, která stála u stolu. „Jak se máš? Spala jsi dobře?“ začala se smát. „Doufám, že jsi nebyla zase vzhůru celou noc a nečetla. Víš, že čtení ve tmě nedělá dobře na oči.“

 

‚Twilight‘ nic neříkala.

 

„Ach, Twilight, už mi neříkej Princezno,“ Celestie se posadila k druhému konci stolu. „Stačí ‚Celestie‘. A teď, co říkáš, dáme si něco na snídani?“

 

Figurínu obklopilo slabé zlatavé světlo a pomalu jí zvedlo do vzduchu a posadilo na jednu ze zbývajících židlí.

 

„Tak začneme,“ Celestie si uvázala rozpadlý ubrousek kolem krku za jeden z roztřepených rohů. „Zajímalo by mě, co královský kuchař připravil na snídani tentokrát.“

 

Celestiin roh se opět rozsvítil. Zrezivělý podnos se přenesl ze středu stolu až k Princezně, celý tenhle pohyb byl doprovázen jakoby bolestivým skřípáním.

 

„Óh, co to asi může být?“ Princezna zvedla víko a odhalila tím rajčatový kompot. Možná to byly poslední rajčata na planetě.

 

„Moje oblíbené!“ zaradovala se Celestie a magicky oprášila a následně otevřela víčko.  Ze zavařovačky vyndala desítky let staré ovoce. Šťáva jí stékala po tvářích v malých potůčcích, což jí dodávalo vzhled krmeného zvířete.

 

„Ach ano.“ Zvedla otlučený šálek a napila se. „Ach…“ tekuté, šedé bahno jí stékalo do krku. „Early Grey.“ (slavná čajová směs) Otočila se na Twilight. „Měla bys ho někdy taky zkusit. Opravdu to pomáhá uklidnit duši! Ano, uklidňuje duši.“

 

Tak uklidňuje duši jo? To snad nemůžeš myslet vážně!

 

Celestie se zamračila a mávla kopytem. „Promiň Twilight,“ přitom se i s židlí natočila bokem. „Nebude ti to vadit?“

 

Ano, vadí mi to. Právě jsi naplnila moje tělo tou bahnitou břečkou.

 

„Tvoje tělo?“ rozčílila se Celestie. „Tohle tělo je jenom moje a ničí jiné!“

 

Zklamala jsi mě, Tio. Ze všech ostatních poníků, tohle tělo patří nám objema. Ty a já, jsme dvě strany jedné mince, dva poníci, kteří sdílejí stejný zchátralý příbytek, světlá a temná strana Měsíce, nebo jakékoli jiné přirovnání kterému dáváš přednost.

 

„Ty nejsi já.“ Zavrčela Celestie. „Jsi jenom výplod mojí fantazie, nech mě nepokoji!“

 

Jsi si jistá?

 

„Jsem si velmi jistá,“ řekla to sebevědomě a vrtěla přitom hlavou.

 

To je dobře. Promluvíme si ještě později.

 

Poté Hlas odešel a znovu se objevily Pochyby, vynořily se až odněkud z hloubek Celestiiny mysli. Celestie je zase úspěšně zahnala. Poslední kapka ‚čaje‘ jí klouzla krkem. „No, bylo to vynikající.“ Celestie odstrčila svůj talíř bokem a zahihňala se. „A nyní je čas na práci. Uvidíme se později můj Věrný žáku.“

 

Figurína Twilight se obklopila zlatavou aurou a přímo královsky odplula, jako by byla v citrónovém želé.

 

Jakmile byla pryč, Celestie si povzdechla a dala šálek stranou. Rozvázala si rozpadlý ubrousek na krku a odklusala do sálu Rady.

 

Princezna má přeci vždy mnoho práce.

 

-

 

Dřevěné kladivo udeřilo do zpuchřelé desky.

 

„Tímto prohlašuji dnešní schůzi Rady za zahájenou.“ Prohlásila Celestie ze svého místa v čele hnijící Rady.

 

„Dobře, začneme s tím, kdo chybí.“

 

Celestie se rozhlédla po hromadách harampádí navlečených do Canterlotských kostýmů a stojících kolem rozpadajícího se stolu. Princezna zvedla svitek a nasadila si popraskané brýle na čtení. Otočila se na popraskanou sochu. „Senátor Filly Buster?“

 

Otočila se na pytel sena, který nejasně připomínal poníka. „Senátor Gerry Mander?“

 

A takhle pokračovala od jednoho k druhému, vyvolávajíc jména senátorů, kteří byli už celá desetiletí mrtví. Rozpadlý obraz. „Senátor Fatcat?“

 

Celestie pokračovala, dokud nevyjmenovala všechny přítomné.

 

„Výborně, jsme všichni!“ svitek zmizel a Celestie znovu udeřila kladivem. „Tedy začneme!“

 

Princezna zvedla první svitek z komínku a smetla z něho prach. „První na seznamu: daň z přijmu. Jsem přesvědčena, že by měla být zrušena.“

 

Rozhlédla a prohlížela si některé mrtvé senátory.

 

„Ano, senátore Whipe, vím, že královská pokladna vykazuje tento rok deficit…“ pronesla něžně. „A to je důvod proč tuhle daň zrušit. Tím, že budeme šetřit peníze spotřebitelům, umožníme jim nakoupit si více zboží a to bude pumpovat více peněz do naší ekonomiky, a do našich pokladen.“

 

Rada zůstala ve lhostejném tichu.

 

Celestie se otočila na hromadu knih s kamennou hlavou navrchu. Ucho jí zaškubalo. „Co to má být senátore Witchhounte?“ poslouchala dál hromadu. „Pane senátore, já studovala ekonomii více než tisíc let,“ zašklebila se. „V tomhle mi věřte, ano?“

 

Busta nic neříkala.

 

„Výborně tedy…“ Celestie si složila přední kopyta dohromady. V oku jí zaškubalo. „Nechme hlasovat. Všichni kdo jsou pro zrušení daně, ať řeknou ‚Ano‘ teď.“

 

Rada zůstala v naprostém klidu.

 

„Všichni proti? Tohle je vaše šance!“

 

Nic.

 

Princezna zavrčela. „Řekla jsem, že tohle je vaše poslední šance!“

 

Pořád nic.

 

„Řekněte něco!“ záblesk světla explodoval přímo na alicornově rohu. Mraky prachu a papírů vyletěly do vzduchu, zatímco ‚senátoři‘ bezvládně padali.

 

Vztek odezněl stejně rychle, jak přišel. „Ups!“ Princezna se začervenala. „Omlouvám se! Nejsem si jistá, co to do mě vjelo.“

 

Celestie rychle postavila senátory zpět na jejich místa. Udeřila kladívkem. „Tak, je tedy rozhodnuto. Od nynějška je zrušena daň z přijmu.“ Vyhublá klisna se zhroutila na zaprášenou zem a smála se, jakoby to byl ten nejlepší vtip na světě. Nakonec se uklidnila a sedla si. „A teď k další práci…“

 

Plánuješ nějakou práci? A co budeš dělat?

 

Celestie se zamračila a přísně odvětila Hlasu v její hlavě. „Copak nevidíš, jak pracuji?!“

 

Proč se takhle pořád mučíš Tio?

 

„Mučím sama sebe? Nemučím sama sebe!“

 

Tio, ti senátoři jsou už léta mrtví. Už desetiletí se ani nenadechli, natož aby tady hlasovali o nových zákonech.

 

„O čem to mluvíš?“ zakřičela Celestie. „Vidím je tady všechny naprosto v pořádku! Zrovna nechali projít novou daňovou úlevu!“

 

Oni? Chceš říct, že ty hromady haraburdí někdo naučil mluvit?

 

„Oni nejsou žádné haraburdí!“ řekla Celestie neústupně. Ukázala na vázu na vrcholu hromady cihel. „Podívej se támhle na senátora Bezelementa. Vypadá snad jako nějaký šrot?“

 

Hlas si povzdechnul. Ona prostě neexistuje cesta jak se k tobě dostat, že?

 

S tím hlas zmizel. A v okamžiku, kdy se tak stalo, Pochybnosti zase začaly plnit svou práci a naplnily Celestiinu hlavu roji otázek.

 

Možná je to pravda. Šeptaly pochybnosti, Možná jsou opravdu dávno mrtví.

 

Celestie zavrtěla hlavou a znovu Pochybnosti zahnala.

 

„Víte, myslím, že to pro dnešek stačí, nemám pravdu? Souhlasíte?“

 

Senátoři si nechali své myšlenky pro sebe.

 

„Dobře. Tímto nyní odkládám schůzku Rady na zítřek.“ Celestie třikrát udeřila kladívkem. „Přeji vám krásný den.“

 

Poté se alicorn zvedl ze svého místa a vyrazil pryč. Třela si přitom záda, čtyři hodiny sedět a nepohodlný trůn k tomu jsou vražedná kombinace. Cítila svou páteř, jakoby to byl příliš zakroucený provaz.

 

„Musím se dostat ven.“ Zasténala Celestie a ještě jednou si protřela záda kopyty od popela. „Ano, musím se dostat ven. Pěkná procházka centrem Canterlotu by měla stačit. Ano, to bude přesně to, co potřebuji!“

 

Celestie docválala na jeden z hradních balkónů a skočila přímo přes zábradlí. Roztáhla tenká, vypelichaná křídla a začala plachtit směrem ke zřícenině starého Canterlotu.

 

-

 

Dobře, kousek přitáhnout křídla, upravit úhel, a…

 

Whumpf!

 

Celestie přisála na ulici přímo mezi troskami, její křídla zvedla mračna prachu. To je ono, další perfektní přistání!

 

Alicorn složil křídla k tělu a dal se do klusu mezi ruinami v centru Canterlotu, volajíc pozdravy na všechno v dohledu.

 

„Dobrý den!“ řekla kostře, která byla uvězněna pod zhroucenou kamennou zdí. „Dobrý den!“ zakřičela na kostru napůl pohřbenou v popelu. „Ne, nevstávejte.“ Zachichotala se. „Jenom procházím.“

 

Jak procházela, Princezna narazila na stánek skládající se ze zpuchřelých desek dřeva.

 

„Ó, ty jsou krásné!“ Celestie vzala drát zkroucený do přibližného tvaru květu. „Kolik chcete za jednu z těchto nádherných růží?“ zeptala se kostry stojící vedle stánku.

 

Přikývla. „To zní rozumně.“ A začala procházet svoji sedlovou tašku.

 

„Tady máte!“ Celestie dala několik špinavých bitů do nahnilé sedlové tašky, kterou měla kostra na zádech. Bývalý poník se zhroutil na zem s nepříjemným zvukem.

 

„Ach, jste v pořádku?“ citronově zbarvená aura obklopila kostru a postavila ji zpět na její podsadité nohy. „Tak, a je to.“ Celestie jemně pohladila kostru po ohořelé lebce. Zasmála se.

 

„Není zač.“ Princezna přistoupila ke stojanu. Natáhla se k drátu a přičichla, naplnil její nos vůní rezavějícího kovu a popela.

 

„Ach…“ zasunula si kus šrotu do hřívy a pokračovala v cestě po mrtvé silnici.

 

Jak procházela kolem, Princezniny staré oči si všimly napůl rozpadlé cukrárny.

 

„Oooh, zajímalo by mě, jestli mají na skladě nějaké červené smetanové dorty!“

 

Princezna si olízla suché popraskané rty. Ona je tam už opravdu viděla, teplé, čerstvě dodělané dorty s tlustou vrstvou želé, a její chuťové pohárky začaly přímo žadonit alespoň o jedno sousto. „Neměla bych ve svém věku!“

 

Celestie udělala krok směrem k opuštěné pekárně.

 

Opravdu, Celestio. Dort?

 

Alicorn se zastavil. Je zpátky. „Ano, dort. Chystám se koupit nějaký dort.“

 

Tio, tahle pekárna je opuštěná už celé desetiletí. A proto tam žádný dort není.

 

„O čem to mluvíš?“ zakřičela Celestie. Ukázala na kostru ve zbytcích zástěry. „Je tu cukrář.“ Řekla a zatřásla kostrou. „Ano, cukrář! Je to krásný dort co tam teď děláte.“

 

Tio, ten cukrář je mrtvý. Canterlot je mrtvý. Svět je mrtvý. A už je to nějakou chvíli.

 

„Ne není mrtvý.“ Rozpřáhla se kopyty a obsáhla tím celé zničené město. „Podívej se na to. Celé věky jsem to tady neviděla živější!“

 

Probuď se s vůní čaje, Celestio ! (anglické přirovnání) Ty jsi pravděpodobně poslední živý tvor v celé Equestrii. Nebo dokonce poslední na celé planetě! Jsi prostě moc šílená na to si to přiznat!

 

Celestie zatla zuby. „Já nejsem blázen.“

 

Ok, tak proč mluvíš sama se sebou?

 

„Nemluvím sama se sebou!“

 

Tak s kým mluvíš?

 

Celestie se zarazila. Poprvé za celá století panování ztratila řeč. „… S někým. Já nevím.“

 

Smiř se s tím Tio, jsi blázen.

 

„Nejsem.“

 

Jsi blázen.

 

„Nejsem!!“

 

Jsi blázen.

 

„Drž hubu!“ Celestiin hlas se odrážel od kamenných zdí jako ozvěna výsměchu. „Drž hubu, drž hubu, drž hubu… !“

 

Celestie se chvíli nehýbala, jenom její vyzáblá hruď rychle stoupala a klesala. „Naposled, nejsem blázen! Jsem jenom trochu ve stresu, to je všechno.“

 

Zdálo se, že hlas pokrčil rameny, Dobře. Jdi si hrát s duchy. Vrátím se později.

 

Hlas zmizel a Pochybnosti zaujaly jeho místo. Celestie se chytila za hlavu, jak Pochybnosti pustošily její mozek, jako hejno paraspritů piknik. Něco jí drželo v neviditelném svěráku a nemilosrdně jí ždímalo.

 

Možná je to pravda. Zašeptaly Pochyby, Co si jinak myslíš, že to znamená? Proč se žádní poníci nehýbou? Proč jsou ulice tak špinavé? Proč jsou-

 

Celestie ty otázky vytlačila až do koutu její mysli. Hlas lže! Pochybnosti lžou! Všechno je v pořádku! Canterlot je živý, a to jako nikdy předtím!

 

Princezna se začervenala a rozhlédla se. „No, vypadá to, že jsem udělala scénu.“ Řekla rozpačitě. „Omlouvám se všem!“ zakřičela do prázdné ulice. „Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsila, je to v pořádku!“

 

Alicorn si povzdechl. Opravdu už na ten dort neměla chuť, ten nepříjemný Hlas jí zkazil všechnu chuť k jídlu.

„Možná se jenom musím na chvíli dostat ven z města.“ Řekla si pro sebe. Přikývla. Ano, to zní rozumně, stačí trocha času se starou dobrou matkou přírodou, vždyť ona je ten nejlepší lékař.

 

Přitom Celestie roztáhla svoje chabá křídla a vzlétla nad ohořelé zdi zbytku Canterlotu. Věděla o ideálním místě…

 

-

 

„Aaah…“

 

Celestie si povzdechla, když vdechla prašný vzduch. Její plíce naplnilo mírné škrábání popela.

 

Princezna se vzepjala na zadní nohy a rozběhla se podél dun z popela, přičemž rozkopávala malé mraky, které kdysi bývaly rostliny, zvířata a poníci.

 

„To je ale krásný den!“ řekla Celestie nikomu. Natočila krk a zaposlouchala se do zvuku větru, který se proháněl přes duny. „Ti ptáčci dneska, ale nááádherně zpívají!“

 

Něco zachytilo její zadní nohu. Chvíli si toho ani nevšimla, ale nakonec spadla do popela.

 

Celestie vyplivla slinami nasáklý chuchvalec. Co to bylo? Podívala se na svůj problém a odkopla ho kousek bokem. Vypadalo to jako dlouhá kost z nohy. Kdysi dávno určitě patřila nějakému poníkovi.

 

Zvedla ohořelou kost a máchla s ní jako s nějakým hrůzným mečem. Vzpomněla si, jak si s Lunou jako hříbata hrávaly na dívku v nesnázích. Luna bývala statečný rytíř, a Celestie divoký drak hlídající spanilou dívku.

 

Ach, ty vzpomínky…

 

Celestie zastříhala ušima. Někdo se blížil. Rychle se otočila tím směrem a uviděla příchozího, malá oranžová klisnička šla směrem k ní.

 

„Oh, ahoj ty tam!“ zavolala Celestie vřele. Vždycky milovala malé hříbátka. Byly tak nevinné a plné života. „Co tady děláš?“

 

Zemní poník se zastavil a zíral. Jeho tenká napjatá kůže byla natažená přes velmi dobře viditelnou kostru. A slina jí kapala z krví potřísněné tlamy.

 

„Nestyď se maličká, já tě nekousnu.“ Celestie na chvíli propukla v bouřlivý smích. Když se jí konečně podařilo uklidnit, naklonila se ke klisničce. „Poslyš, nechtěla by sis se mnou zahrát na honěnou?“

 

Klisnička ještě chvíli jen tak stála, jakoby se snažila pochopit co se děje. Nakonec se otočila a začala se přehrabovat v páchnoucí brašně, kterou měla na zádech. Kus krvavého masa vypadl ven, klisnička ho rychle sebrala a dala zpátky dovnitř a nakonec vytáhla starý zubatý nůž.

 

Smějící se Celestie k ní přistoupila a předním kopytem se dotkla jejího nosu. „Máš ji!“

 

Princezna se rozběhla dolů po jedné z dun a smála se přitom jako školačka. Klisnička vyrazila za ní, jako když vlk honí zajíce a oháněla se přitom rezavým nožem.

 

Celestie se snadno vyhýbala zoufalým výpadům malého poníka.

 

„Netrefila!“

 

„A znovu netrefila!“

 

Zasmála se.

 

Další výpad nožem. „Ach, tak blízko!“ Celestie se rozpustile zachichotala. Takhle se nebavila už celé věky! Princezna doběhla k popelem zavátému korytu řeky. Skočila do něj a do okolí se rozprsklo břidlicově šedé bahno. „Doufám, že ti nebude vadit, když budeš trochu mokrá.“

 

Zemního poníka mokro zřejmě ani trochu nezajímalo. Vběhla za Princeznou do řeky, její oči přímo vyzařovaly, jak velký má hlad.

 

Celestiino kopyto se za něco zachytilo. Princezna sebou praštila na popelavou zem. Triumfálně vrčící klisnička zamávala nožem a sekla Celestii po boku. Tenká krvavá čára se objevila nad Princezniným Znaménkem.

 

„Vypadá to, že jsi mě dostala!“ Celestie se odvalila z cesty noži a postavila se. Její alicorní tělo už ránu rychle uzavíralo. „A teď já!“

 

Žlutá záře obklopila Celestiin roh. Klisnička se zastavila.  V poslední vteřině jí hlad zmizel z očí.

 

„P- Princezno?“ zaskřehotala.

 

FWAP!

 

Objevil se záblesk jako z foťáku. Mraky přehřátého prachu a popela se zvedly k nebi. Když světlo zmizelo, bylo konečně vidět, co zbylo z poníka, jenom ohořelá kostra, která pořád stála na nohou, a vůně hořícího masa kolem.

 

„A máš to znovu!“ zaradovala se Celestie. Zvedl se vítr. Kostra se pomalu začala rozpadat na šedý moukovitý popel.

 

Výborně! Právě jsi zabila jednoho z posledních živých poníků.

 

Celestie začala naříkat. A její hlava začala bušit jako zvon.

 

„Já. Vůbec. Nevím. O. Čem. Mluvíš!“ řekla skrz zaťaté zuby.

 

Tak se podívej, co jsi právě udělala. Podívej se, co jsi provedla!

 

Celestie vyhověla. Cokoliv, jen aby ten Hlas zmlknul.

 

A teď mi řekni, vypadá ta klisnička stejně jako předtím?

 

Něco v Princeznině mysli se změnilo, jakoby se zvedla opona. Žaludek se jí stáhl.

 

Nenenenene! Princezna začal rychle dýchat a srdce jí bylo, jakoby se chtělo prodrat z hrudi ven. To nemůže být pravda. To není možné!

 

Opona se milosrdně zase spustila. Ohořelý poník se změnil ve spící klisničku. Celestie si oddechla úlevou.

 

„Nebylo to skutečné…“

 

Její úlevu, ale přerušil starý přítel, Pochybnosti. Celestie se zase chytila za hlavu, Pochybnosti byly silnější, silnější než kdykoli předtím. Byly pro její myšlenky jako kyselina, na krátkou chvíli ji napadlo, že možná, jen možná, Hlas mluvil pravdu.

 

„Ne!“ silou vůle, kterou si trénovala déle než dvě tisíciletí, Celestie vytlačila Pochybnosti zpět do hlubin mysli, jako netvora, kterého je nutné uvrhnout zpět do Tartaru.

 

Zalapala po dechu, když si všimla, jak daleko se už dostal ten šedivý chomáč na obloze.

 

„Krucinál!“ zanadávala. Měla se ještě před setměním setkat s nějakými Žadateli.

 

Princezna se podívala na zbytky zemního poníka. „Omlouvám se, můj malý poníku…“ šťouchla nohou do kostí. „… ale mám něco trošilililinku na práci ve hradě.“

 

Pohladila kostru po čele, ohořelé kosti se rozpadaly na dotek. „Můžeme si zase hrát někdy jindy, platí?“

 

Poté Princezna roztáhla křídla a rozletěla se k zámku.

 

-

 

Celestie se dívala do prasklého zrcátka a snažila se vypadat trochu reprezentativně.

 

„Podíváme se teď.“ Celestie si přiložila kopyto na tvář. Byla sice bez make-upu, ale alespoň její hříva mohla čekat trochu té péče.

 

Její roh se rozsvítil. Kartáč, skoro bez štětin, se vznesl a začal měnit zacuchanou hřívu do podoby něčeho méně zacuchaného.

 

„Tak, perfektní!“ normálně Celestie neměla ráda ty detaily kolem vzhledu, ale protokol určoval, aby při setkáních se Žadateli vypadala co nejlépe.

 

I když tito Žadatelé byli už dávno mrtví.

 

„Dobře, jdeme na to.“ Položila zrcátko a otočila se k důvěrně známé figuríně, sedící u jejího trůnu.

 

„Teď dávej pozor, Twilight.“ Řekla Celestie. „Jednoho dne budeš sama vyřizovat záležitosti se Žadateli. Musíš se naučit, jak se s nimi správně mluví.“

 

Figurína nic neříkala.

 

„Tak můj Věrný žáku,“ Celestie přenesla notýsek před druhou ‚princeznu‘. „Připrav si poznámky. Začínáme.“

 

Princezna si odkašlala. „Přiveďte první Žadatele!“

 

Masivní dveře do trůnního sálu se pomalu otevřely, jejich zrezivělé panty naříkaly bolestí. Dovnitř vjel malý železný vozík nesoucí dva ‚poníky‘ oblečené do potrhaných šatů.

 

„Jak se jmenujete?“ zeptala se Celestie sladce. „Cloudsonovi? Dobrá, tak jaký je váš problém?“

 

Princezna chvíli naslouchala něčemu, co mohla slyšet jenom ona sama.

 

„Pane a paní Cloudsonovi, já sama osobně nemohu kontrolovat počasí v Canterlotu, od toho máme Weather Tým. Nicméně, promluvím si s nimi, aby příštích několik dnů směrovali déšť tak, aby se vyhl vašemu domu, po dobu, kdy budete opravovat střechu.“

 

Vozík odvrzal zpátky ke dveřím a pak se zase vrátil.

 

„Jak se jmenujete?“ zeptala se Celestie.

 

„Ne, za to se opravdu nemusíte stydět.“ Zasmála se, jako kdyby její pokus o útěchu byl neuvěřitelně veselý.

 

„Kennicoltovi? Aha. Tak tedy, jaký je váš problém?“ na chvíli se odmlčela a poslouchala imaginární hlas.

 

„Je mi líto,“ řekla Celestie omluvně. „Ale opravdu nemohu udělat nic s tím, že máte hlučné sousedy. To si musíte vyřídit s nimi.“

 

Jsem si jistá, že tohle si opravdu dokážou vyřídit sami.

 

Celestie zasténala. Ne tady! Ne teď!

 

„Omluvte mne na vteřinku.“ A vytočila se ve svém trůnu. „Co chceš tentokrát?“

 

Totéž co chci vždycky: dostat tě z té iluze, abys čelila skutečnosti.

 

„Tohle že je klam?“ Celestie se začala chichotat. „Já jsem naprosto schopná rozeznat fantazii od reality!“

 

Hlas vydal něco, co by mohl být povzdech. Celestio, žádný z těhle Žadatelů není skutečný. Tvoje ‚Twilight Sparkle‘ není skutečná. Tihle Žadatelé nejsou skuteční! Nic v této bláznivé představě není skutečné!

 

„Horseapples!“ zakřičela Celestie. „Nejsou to bludy. Všechno je naprosto normální!“

 

Tak se podívej, jak se chováš: násilné nálady, tělesný úpadek, nevhodný smích. Pokud si alespoň trochu pamatuješ svoje psychologické lekce, tak víš, že to jsou učebnicové známky šílenství. A to znamená, že jsi šílená!

 

„Já nejsem blázen!“ zakřičela Celestie. „Jsem je trochu unavená.“

 

Ticho, a pak… Dobře. Co myslíš, kdybychom udělali malou zkoušku?

 

Celestie zvedla obočí, tohle bylo něco nového. „Co tím myslíš?“

 

Vidíš tam ten kus papíru na zemi?

 

Celestie se otočila a uviděla zažloutlý kus papíru na podlaze.

 

Chci, abys požádala Twilight, aby ho zvedla a podala ti ho.

 

„Proč? Co tím dosáhneš?“

 

Prostě to udělej. Požádal hlas, zdál se poněkud měkčí než obvykle, Slibuji, že pokud to udělá, nechám tě potom po zbytek noci na pokoji.

 

Celestie obrátila oči v sloup. „Dobře, dobře.“ Cokoliv, jen aby dostala ten Hlas z hlavy. „Twilight, mohla bys zvednout ten papír tam?“

 

Nic. Figurína tam prostě stála.

 

„Twilight, prosím, zvedni ten papír.“ Řekla Celestie trochu přísněji.

 

Pořád nic.

 

Celestie teď začala křičet. „Twilight, nařizuji ti, abys zvedla ten kus papíru!“

 

Figurína opět odmítla vyhovět její žádosti. V Celestii něco přeskočilo.

 

„Twilight Sparkle, buďto mi podáš ten kus papíru, nebo tě osobně hodím do labyrintu pod hradem!“

 

Figurína ji, opět, ignorovala.

 

Na polovinu okamžiku se opona zvedla ze Celestiiny mysli. Viděla svět takový, jaký skutečně byl, žádná představa, kterou si vytvořila její mysl.

 

Celestie otevřela ústa, aby zalapala po dechu… a pak se opona opět spustila. Celý trůnní sál se ihned opravil. A z figuríny byla zase usmívající se Twilight Sparkle.

 

Celestie sama zvedla kus papíru a přenesla si ho do předních kopyt.

 

„Tak vidíš? Twilight mi podala ten papír! Půjdeš už konečně?“

 

Hlas si znovu povzdechl, Tak blízko. Tak blízko a přece tak daleko. No jsem klisna, která drží své slovo. Loučím se Celestio. Uvidíme se zítra. Na stejném místě. Ve stejný čas.

 

Hlas zmizel, a k Celestiině nesmírné úlevě Pochybnosti taky. Už nikdo jí dneska nebude hlodat v hlavě!

 

Přesvědčena, že nežádoucí host je pryč, Celestie začala opět věnovat pozornost Žadatelům.

 

„Pošlete další!“

 

Vozík odkvičel pryč a zase se vrátil, a znovu, a znovu, a znovu. Pokaždé když to udělal, přijeli noví Žadatelé, ‚pan a paní Goodponyovi‘, ‚pan Steinbuck‘, ‚Sparkles‘. A každý měl svou vlastí smyšlenou žádost.

 

Konečně vozík odjel nadobro a už se nevrátil. Dveře se zavřely a Celestie se zhluboka nadechla. Otočila se na Twilight. „No Twilight, co si o tom myslíš? Myslíš, že bys to příště mohla zkusit sama?“

 

Figurína jenom stála. Pokud na to měla nějaký názor, nechala si ho pro sebe.

 

Celestie se lehce zasmála, ovšem rychle se to změnilo na hysterický řehot. „Ach ano. Já vím, že to může být velmi otravné, někdy, ale je naší povinností pomáhat a starat se o naše poddané. Rozumíš mi?“

 

Prastaré hodiny začaly odbíjet, když jejich ručička zdobená stříbrným Měsícem dosáhla určitého místa. „Ach, zdá se, že je načase, abych spustila Slunce!“ Princeznin roh se rozsvítil a špinavá šmouha opět zmizela pod obzorem. Oblohu jakoby zalil černý inkoust. Celestie pohladila figurínu po hlavě, což ji trochu rozhoupalo. „Obávám se Twilight, že budu muset jít,“ Princezna zívla. „Dneska už toho na mě bylo moc.“

 

Figurína nic neříkala. „Dobou noc, můj Věrný žáku.“

 

S tím Celestie odešla z trůnního sálu a začala stoupat po napůl zničených schodech do Luniny ložnice.

 

„Luno?“  Celestie zaklepala na dveře z ebenového dřeva. „Luno, je čas vyzvednout měsíc.“

 

Neozvala se žádná odpověď. Celestie zatlačila na zdobené dveře a vešla dovnitř. Její nos náhle naplnila nemocná, nasládlá vůně hnijícího masa.

 

„Luno?“ Celestie doběhla až k Princezně Noci, přičemž naprosto ignorovala zápach. „Luno, jsi v pořádku?“

 

Tělo na posteli se nehýbalo.

 

„Notak, Luno. Vím, jak musíš být unavená, ale prostě musíš vstávat!“

 

Celestie se natáhla ke spící Princezně. Trochu s ní zatřásla a nakonec chytila roh přikrývky a odhrnula ji. Odhalila nehybné tělo Princezny Luny.

 

Položila kopyto na rozpadající se kůži a znovu s ní zatřásla. Cítila, jak se jí tělo rozpadá pod kopytem. „Luno, vstávej!“ chytila svou sestru a obrátila ji k sobě částečně shnilým obličejem, navždy ztuhlým s morbidním úsměvem. Dlouhé rozpadající se vlasy jí vysely kolem krku jako náhrdelník.

 

„Co se děje Luno?“ Celestie přiložila svoje ucho k rozpadlým rtům. „Jsi pořád nemocná?“ z nějakého důvodu jí to bylo k smíchu. Sebrala veškerou sílu vůle, aby smích potlačila.

 

„To je v pořádku sestři. Vyzvednu Měsíc místo tebe.“ Vyšla na balkón a opřela se o zábradlí. Její roh se rozzářil žlutým světlem. Uchopila ten obrovský nebeský kámen a vyzvedla ho na oblohu, i když nebyl vůbec vidět.

 

Měsíc byl tam, kde má být a Celestie se vrátila ke své mrtvé sestře a políbila ji na čelo, její tělo začalo protestovat proti chuti hnijícího masa, ale co naplat.

 

Spokojená Celestie odletěla k vlastní věži a zhroutila se do postele.

 

„Dobrou noc, má drahá sestro.“

 

A s tím, Princezna Celestie, první a poslední vládce Equestrie, usla.