Někde mimo vesmír
Autor: Pedro Handel
Překlad: Draim
„Ahoj miláčku… Jaký jsi měla den? Doufám, že sis ho užila…
Já jsem se měl dobře, s přáteli jsem šel ke Krystalovému Jezeru na piknik, a pak se pořádala letová soutěž; vždyť víš, jak je zbožňuju, koneckonců, létání je moje útěcha, je to to jediné co mě ještě drží.
A celý Canterlot je na tom podobně, znáš to, nic důležitého se tady stejně neděje… Poníci si žijou své životy stejně, jako, když jsi tady ještě byla. Jenom občas nějaké ty skandály a podobné šlechtické hlouposti, ale zase nic zajímavého…
Chybíš nám Twilight… tvůj bratr za mnou chodí každý den a jeho manželka taky, Princezna Cadance. Knihovna se zdá být tak… prázdná, když tu nejsi, jakoby si někdo vypůjčil tu nejdůležitější knihu, a už ji nikdy nevrátil. Přesto si myslím, že knihy nejsou zase tak důležité. Není to tak?
Nikdy jsem se neodhodlal sundat naše fotky ze stěn, ale zároveň se musím přiznat, drahá, že je těžké se každé ráno probudit a vidět vzpomínky na tebe tak otevřeně vystavené po domě.
Každý den bez tebe, je pro mě jako bitva. Pořád v domě cítím tvou přítomnost, kdy pracuju, ale hlavně těch několik okamžiků před spaním, když se sám třesu pod dekou. Někdy se tě snažím obejmout a dát dobrou noc, než si konečně uvědomím, že tam nejsi.
Zdá se to být jako včera, když jsem tě viděl naposled před tím… než se to stalo.
Moje milovaná malá Twili… vždycky jsi věděla, že nemám rád, když vypadám jako sobec. Vím, že je potřeba objetí pro větší dobro… já vím má drahá…
Bohužel, jsem jen poník, jenom obyčejný pegas. Stále mě udivuje, jak mě mohl někdo milovat, a vzít si mě… přísahám, že jsem si opravdu myslel, že sním. A nikdy jsem si nemyslel, že by se to mohlo změnit ve zlý sen…
Nemohu pochopit, jak mám to mohli udělat… jak nám život mohl napsat takový osud. A teď jsem zase byl jako malé hříbě. Odpusť mi Twilight, ale já nejsem dokonalý, na tak jak jsi ‚byla‘ ty.
Přeji si, abych ti mohl napsat dopis, žalostně si to přeju, ale nevěřím, že by jakýkoli posel z celé Equestrii věděl, jak tu zprávu doručit. Vždyť ani nevím kam ho adresovat…
Dnes odcházím, drahá. Na dlouhou cestu bez toho, abych měl jakýkoli plán návratu.
Dlouho jsem o tom přemýšlel. Když jsi odešla, už tady nemám co dělat. Dny trávím prakticky sám, s výjimkou těch, kdy jsem povolán do služby. Většinu času jenom vzdávám poctu tvojí památce.
Ne, nečekám, že se tím dostanu blíž k tobě… ale má drahá, já si uvědomil, že mě už nic na tomhle světě nedrží. Už vůbec nic… moji rodiče jsou dávno pryč, nemáme děti ani domácího mazlíčka a moji přátelé… nakonec na mě zapomenou, v průběhu let.
Twilight, byla jsi jediná, koho jsem kdy miloval, a kdo miloval mě, pro to jaký jsem. Když jsi odešla, něco hluboko uvnitř mne zemřelo. Každý den cítím, jakoby ta prázdnota uvnitř rostla a rostla, jako otevřená rána v mojí duši. Není nic, co by mě už mohlo odradit, jsem víc mrtvý než živý, takže to pro mě nebude až taková změna…
To je vše co jsem chtěl říct…
Vše.
Možná se jednoho dne potkáme znovu. Někde v nekonečném vesmíru, věřím, že stále čekáš na mě, svá nádherná křídla máš dokořán a na tváři věčný úsměv.
Jenom jsem ti chtěl říct poslední sbohem…
Miluji tě Twilight, a navždy tě budu milovat…“
-
Silný poryv větru mi pročísl hřívu a nahnal modré kadeře do obličeje. Dokončil jsem svou modlitbu a pomalu se zvedl ze země; nohy se mi třásly.
Cítil jsem v sobě slabost, pocit, který mě přímo mlátil do hlavy a snažil se mě přesvědčit, abych to nedělal. Stará dřevěná věž zavrzala pod mými kopyty, podíval jsem se oknem na město v dálce.
Byl to úžasný večer, obloha zářila svou nebeskou září, planety, hvězdy a Měsíc. Zdálo se to jako ideální kulisa pro mé hořkosladké rozloučení.
Studená Canterlotská noc se opřela svým větrem do mích křídel a odnášela padající peří, jako listí na podzim. Naštěstí, já ho už potřebovat nebudu.
Uchopil jsem nějaké lano, co někdo nešťastně nechal na okenní římse a pomalu si přivázal křídla těsně k tělu, na dobrý uzel, aby držela na místě a už se nepohla, nikdy.
Pomalu jsem přešel na široký balkon. Světla města pulzovala životem a mě čekal osud o třicet pater níž. Sundal jsem si zbytek brnění, položil jsem ho na malý stolek, už mě nikdy nebude nic tížit.
Posadil jsem se ke kraji, tady už pro mě není cesty zpět. Přesunul jsem přední kopyto přes okraj a necítil pod ním nic než vzduch. Stoupnul jsem si, věděl jsem přesně co dělat…
Jednoduchý, ale přesto nesmírně složitý pohyb. Rozhodnutí, které už nejde vrátit zpět.
„Je mi to líto,“ řekl jsem si pro sebe.
Zavřel jsem oči a opřel se do prázdného vzduchu před sebou, ale najednou můj mozek něco zakřičel, „STŮJ!“
Moje pravá noha ztuhla ve vzduchu, srdce mi bušilo až v krku. Příštích pár vteřin trvalo snad věčnost, kopyta se mi třásla a moje nervy dostaly nějaký druh šoku.
„Flashi?“
Ne…
„Snad mě nechceš opustit, že ne?“
„Twilight?“ řekl jsem a otočil hlavu, abych se podíval, jestli se nemýlím. Mé tělo ihned ztratilo rovnováhu a já sklouzl z balkonu.
„NEEEEEEEE“ křičel jsem a čekal na konec, zavřel jsem oči. Něco teplého mě objalo, oči jsem měl stále zavřené, mohl jsem jenom vidět jasné světlo prosvítající skrz víčka.
Pevná půda byla zase pode mnou, a měkká, to mě donutilo otevřít oči.
Ležel jsem doma, na zádech vedle postele. Kapky potu mi stékaly po čele. Otočil jsem se a narazil do něčeho; ne, nebyl to polštář, byla to…
Ona.
Twilight tam byla, po mém boku, a ustaraně se na mě dívala, Jako bych něco provedl. Její krása zářila víc než kdykoli předtím.
„T- ty jsi tady!“ úsměv se mi rozvinul po tváři. Ale její výraz zůstal stejný.
„Samozřejmě, že jsem Flashi… Kam bych asi šla?“ zamračila se.
„A- ale… Ty… Opustila jsi mě! Ty jsi… něco s kouzlem.“ Nechápal jsem a asi to bylo na mě vidět.
„Kdo ti něco takového řekl? Nikdy jsem neodešla, vždy budu po tvém boku… Navěky.“ Roztáhla křídla a objala mě jima.
Znovu jsem cítil její hebký dotek, její teplo, sledoval jsem její fialové oči, které se potápěly hluboko do mojí duše. A plakal jsem. Mluvili jsme spolu beze slov, slyšel jsem všechno, všechno, co mi chtěla říct a ona znala všechny mé problémy taky.
Nevím kolik času jsme takhle strávili, všechno se zdálo tak pomalé a svět kolem mě se rozpouštěl do nejasné šmouhy.
„Proč?“ podařilo se mi zeptat. Vlídně se usmála a jemně mě políbila.
„Každý má v tomhle světě svůj úkol, můj drahý… někteří na něj zapomenou, jiní mohou meškat, ale nakonec, všichni ho dosáhnou…“ pohladila mě kopytem po hřívě. Její tělo začalo být světlejší a světlejší, tím zvláštním způsobem.
„Já. Já to nechápu…“
„Ach, Flashi…“ něžně se ke mně přitiskla.
„Tvůj život tady pokračuje… vím, je to těžké, život není snadný… A to je důvod, proč bychom měli být vděční, že máme sílu myslet, že se můžeme rozhodovat, že můžeme konat, to je požehnání! Má lásko… nemůžeme utéct od jakékoli zkoušky, která přišla nebo přijde.“ Uvolnila své sevření a odtáhla se.
Celý ten okamžik se mi zdál neskutečný, až jsem ani nemohl pomyslet na odpověď na tu hrozivou otázku, jenom jsem si lehl na zem a vychutnával si každé její slovo… Byla tam! Twilight tam byla!
Jakoby věděla na, co jsem myslel, naklonila se a začala mi šeptat do ucha.
„Já jsem tě nikdy neopustila Flashi… pokaždé, když ses probudil, byla jsem tam. Když jsi brečel, objala jsem tě křídlem, a když jsi šel spát, obtočila jsem svoje kopyta kolem tvého krku. Nepleť si mou přítomnost s mým tělem. Tělo je jenom náš dočasný příbytek, naše schránka.“
Ospalost najednou začala unášet mou mysl někam pryč, mír, který jsem nikdy předtím nepoznal, se mě zmocnil.
„Nikdy to nezapomeň drahý… nikdy jsem tě neopustila, a nikdy neopustím. Ale mám pro tebe úkol, který musíš splnit. Netrap se minulostí, ta už je pryč, žij přítomností a raduj se jak to je jenom možné, tohle stojí za to si zapamatovat.“
„Já tě miluju Twilight…“ zašeptal jsem. Nikdo to neřekl, ale věděl jsem, že to bylo naposled. A její poslední přání… už žádné slzy ani truchlení, jenom usměv a radost.
„Taky tě miluji Flashi, nikdy to nezapomeň.“
-
Celý pokoj se už koupal ve zlatavých paprscích, které pronikaly skrz žaluzie, když mi konečně dosáhly k očím.
Probudil jsem se tiše, ale vzpomínka na minulou noc mě zasáhla jako kamenná cihla. Při pohledu na strop a pak zpět na prázdnou postel, všiml jsem si slabé teplé záře přímo nad polštáři.
Sledoval jsem drobné částečky prachu, ozářené ranním sluncem. Její slova se mi odrážela v hlavě; a poprvé po měsících, jsem začal svůj den s úsměvem.
Protože dnes, věděl jsem, že tam moje malá Twili byla se mnou. Koneckonců, nikdy mi neřekla sbohem…
Otevírajíc okna, nechal jsem krásu světa vejít opět do mého domu a svěží vítr rozehnat prach. Nikdy jsem jí neřekl sbohem…
Život je dar, a pokud máte odvahu, rozbalte ho!